Byl to zvláštní týden, mě prostě ty předpovědi od Renči neskutečně vychází. Semlela mě minulost, ten balvan co valim před sebou a ještě asi chvíli budu. Je to dobře? Mám už sílu na to ho překročit? Holky se vrátily z hor, kde strávily týden s dokonalým, týden který si myslím, že bylo to nejlepší co pro ně za ten poslední rok udělal. Proč, protože se nemusely s nikým o něj dělit, jsem na ně hrdá jak to zvládly, a vypořádaly se s tím, a to je to co mě dostalo, a o čem chci psát. Moje mladší dcera, které se to asi nejvíc dotklo se vrátila hrozně sdílna. Ona introvert, který v krizových situacích vše maloval a psal, stejně jako já, se mnou každý večer mluví, a vypráví co za celý den zažila, a je šťastná, a já na ni jeden večer koukam, a poslouchám, a v duchu si říkám, je to správný, je šťastná, a já mám pocit, že jsem selhala, že jsme selhali jako rodiče, nedokázali jsme jim dát fungující šťastnou rodinu. A ona je šťastná. Musela jsem utéct do koupelny, nechci aby mě zase viděla že brečím, že mě něco trápí. Už toho bylo dost, smutku, trápení. Přestaň Vladko,řekla jsem si a došlo mi že nejsem sama,mám svého kamaráda s výhodou, nebo s bonusem, nevím, ale napsala jsem mu, napsal mi, přestaň, nevážíš si toho co máš, co jsi dokázala, kam jsi došla, je dobře že je šťastná, a je to důkaz toho, že oni rodinu neztratili, nekaž to co funguje, ano nekaž to co funguje, stejně jako náš vztah. Pro někoho zvláštní, pro někoho směšný, nepochopitelný,ale fungující. Nemusí ti být do pláče jste jedni z těch co nepotřebuji, úpravy styku, předběžná opatření na prázdniny, asistovaný styky, s čím se setkáváš každý den v práci. Ano, je to tak važme si toho co máme, protože o to můžeme lehce přijít, a nikdy nevíme jestli pak bude nějaká cesta zpět, napravit to, odpustit.