Tak jsem zažila opravdu dva týdny, kdy jsem stihla snad úplně všechno, a kdy jsem si uvědomila, že nadešel čas s tímhle vším skončit, a jít dál, jinou cestou odhalit tu skutečnou, pravou Lauru....
Ale od začátku..tak nejdřív, když jsem si myslela, že jsem se tak po svém vyrovnala s tím, že už nic nebude jako dřív, a moji přátelé nebudou jako dřív, se tu objevli komentář od mé kamarádky, která si to samozřejmě nemohla nechat líbit, protože mě zná, a jak jsem psala, jsme, a byli jsme si hodně blízký, a vlastně to celé moje manželství se mnou prožívala, a ví o mě opravdu hodně, i to co vlastně nikdo jiný vědět nemůže, protože jsme toho spolu dost zažili. A jak ji znám nemohla si to nechat líbit, a vlastně jsem i ráda, že se ozvala, protože se zase mezi námi pročistil ten vzduch, a já vlastně pochopila to všechno..to, že jsem se bála ji nepostavit mezi mě, a dokonalého, a vlastně ji tím vším už postavila, a že jsem asi až sobecky, si myslela, že patří jenom mě...vím, že mě asi nemůže chápat ve všech těch věcech co jsem, a jak udělala, protože každý jsme svým způsobem originál, a každý se chováme jinak, a reagujeme na určité věci jinak...ano, tohle mi řekl, někdo, koho jsem během těch dvou týdnů poznala, někdo, kdo mi otevřel ty oči, a komu jsem poprvé řekla o Lauře, a i o tom kdo jsem...někdo, kdo teď není se mnou protože nemůže, ale já i on víme, že to bylo mezi námi tak silný, a to že jsme se potkali jenom na chvíli pro nás oba hodně znamenalo, a znamenat bude, protože my oba víme, že si ještě patřit budeme, jenom prostě já musím udělat spoustu věcí, které jsem ještě neudělala, a k nimž mě setkání s ním donutilo...bylo to stejný jako když jsem se poprvé zamilovala, tak bláznivě ve 14 do kluka o dost staršího než já a já samozřejmě jako praštěná, a zamilovaná mu chtěla dát všechno, a on už tehdy nechtěl, protože věděl, že to samé nemůže nabídnout on mě, a tím by mi vlastně nejvíc ublížil, tenkrát jsem si myslela jaký to je zbabělec a slaboch, a dneska vím jak silný a rozumný byl..tak jsem si se svým superdokonalým, jak jsem ho pojmenovala,připadala, jako ta malá holčička co by chtěla všechno změnit, a všechno dostat teď hned, ale to nejde, musíme si to tu vymakat...on to dokázal a teď to samé musím udělat já...takže ...
1. říkám si Laura, protože ona pro mě byla v jednu chvíli velkou inspirací, a která když jsem ji byla byla silnější, a asi jsem taková chtěla být, a neuvědomila jsem si, že vlastně jsem, protože jsem to pořád já..takže nejsem Laura, jsem obyčejná Vlaďka, která se Laurou musela stát aby pochopila, že je na čase uzavřít tuhle kapitolu, a vracet se k ní jenom ve vzpomínkách...jo myslela jsem si, že se mi to stát nemůže, poslouchala jsem celých dvacet let, jak jsem nedokonalá pro něj, trpěla jeho zálety a nevěry, a myslela jsem si že jsem tak dokonalá matka a žena, že se ke mě vlastně vždycky vrátí, jenže teď vím, že se vracel protože neměl kam jít, a možná prostě jenom sbíral odvahu, protože ani on nechtěl být sám, sám, jako jsem to neuměla já a teď vím, že mi vlastně pomohl, protože já na rozdíl od něj za ten rok ušla kus cesty, poznala spoustu lidí i zklamání, naučila se být sama sebou, ale to všechno mě posílilo a vím, že tou co jsem byla už být nechci...
2. božský, ano hodně mi pomohl, a hodně pro mě znamenal, protože ze mě nenechal udělat tu, která by se dokonalému mstila, a která to nechtěla vidět i z té druhé strany, on mi to ukázal, ukázal mi tu druhou stránku mě, a nenechal mě dělat věci, které by byli špatné, jak pro volejbalistku, tak pro mojí nestarší dceru...ano i s ním jsem si za tyhle dva bláznivé týdny stihla napsat, a i on mi přitom našem jen takovém psaní, jak se máme, a že o sobě víme, řekl něco co jsem asi potřebovala slyšet, řekl mi, že dokud budu tou co má otevřený srdce, vždycky mi někdo ublíží, a pak mi nezbyde než se stát tou co nechce už milovat, aby jí nikdo neublížil, ale pak budu ubližovat těm druhým, a co je pak lepší...ano, co je lepší, jsem ta, co otevře svoje srdce a zatím vždycky dostala nakopáno, ale neumím to jinak a nechci nikomu ubližovat, nechci to jinak....
Proto jsem se rozhodla odhalit tady svojí pravou identitu, tou která opravdu jsem, pro některé se srdcem na dlani, pro některé nedokonalá, pro některé ta která se chvíli potřebovala za někoho vydávat, a pro některé silná, a pro některé slabá....ta která skončila na krizáči, která zkouší žít, tak jako by to měl být třeba i poslední den, co ví že to musí sama zvládnout...a teď už vím, že to zvládne, ještě si pobrečím do polštáře, budu zoufalá, ale to prostě k životu patří, kdyby byl život jenom hezký, jak bychom poznali, že je hezký neznali bychom nic jiného, těžko bychom mohli pak soucítít a vžít se jiného...
Takže díky tobě Dášo, že prostě jsi a budeš, a která mě prostě vždycky nakopne, díky holky, který tu teď jste se mnou, protože prostě jste a nenecháte mě samotnou, díky Láďo, že jsi mi dal dvě tak skvělé holky, díky Kryšpíne, že jsi ze mne nenechal udělat mojí mámu, díky Romane, že jsi mi ukázal ten správny směr a dodal tu odvahu a sílu, a díky Karolíno a Sáro, že jste to se mnou zvládly....:-)
A já děkuji Tobě,že je tu naše "Vladimíra Bludimíra".;-)Však TY víš....D.