Tak to bych chtěla mít, protože pak bych se asi nehrabala a nevracela k minulosti, a možná bych už dávno byla šťastná, ale mít srdrce z kovu znamená být taky mrcha, a to já nejsem...takže nemám srdce z kovu, a proto má láska dusí, svazuje a vzbubzuje pocit zodpovědnosti...taky to pro mě znamená, že mám pořád touhu někomu pomáhat, někoho milovat, někoho litovat, a být zodpovědná za jejich srdce. Srdce z kovu nemám, a proto jsem to já co skončí s tím svým zlomeným srdcem, co je ten převozník na druhý břeh, a co má ten nejhorší úděl ze všech převážet z břehu neštěstí na břeh štěstí, ale jak dlouho ještě, jak dlouho ještě to moje srdce bude odolávat, a nebude z kovu...
Včera jsem psala svůj článek o odhodlání o tom, jak jsem poznala někoho, komu jsem pomohla na ten břeh štěstí, a asi si chvíli myslela, že to tak cítí i on, jenže zase je tu minulost, ta nevyřešená ta co je pořád mezi mnou a někým, nebo někým a mnou..stejný scénář stejný konec...otevřu svoji třináctou komnatu, poustím si ho k sobě a on se zalekne..už si připadám jako z jiného světa..jsem snad jediná co nemá srdce z kovu a věří na lásku..nevím, každopádně vím, že mít srdce z kovu bylo by mi teď líp...