Po tom mém bláznivém víkendu jsem dneska ráno dostala zprávu od mé paní doktorky, ten nešťastný kluk ti moc děkuje za tvojí návštěvu, a bylo mu ctí tě poznat...jedna zpráva, mě se chtělo brečet, smát, chtělo se mi všechno, najednou jsem byla šťastná, že jsem, nešťastná, že ho už nikdy neuvidím, silná, že jsem tady, silná, že jsem to dokázala...a proto jsem se rozhodla mu napsat, protože vím, že najde sílu a přečte si to....
Díky tobě jsem poznala jak krutá, a jediná jistota v našem životě je smrt...je správné, když ji nazýváme otřesnou, protože s námi otřese, ať nám zemře někdo hodně blízký, nebo jen někdo, kdo se v našem životě mihnul, ale měl tam svoje místo, zpočátku nás donutí počítat jenom ztráty, o co jsme přišli tím, že jsme ho ztratili, časem zmoudříme, a začneme počítat i zůstatky, začneme si uvědomovat také to co nám zbylo, a na čem můžeme stavět, jaký bude život po ní...smrt nás staví tak trochu do jiného světla...smrt staví život do jiného světla...do toho po ní....vím, že až přijdu příště do stacionáře ty už tam nebudeš, a je to dobře, protože už budeš silnější, a budeš zase pomalu a jistě stavět ten most, ty pilíře života, jak já říkám, a vím že pomalu a jistě začneš odpouštět..vím, že to je ten nejtěžší akt co tě čeká, i já si myslela, že to nikdy neudělám, ale teď vím, že odpuštění není prominout tomu kdo nám ublížil, nebo, souhlasit s tím co se stalo, odpustit musíš sám sobě, sám sobě si odpustit, a přestat trpět. I já trpěla do minulého týdne, než jsem tě poznala, to tvoje utrpení, a přijala co se stalo, díky tobě jsem našla tu sílu vymazat telefonní číslo božského, a s tebou sílu vymazat všechny jeho fotky, které jsem měla, odpustit znamená pustit z hlavy, a nechat odejít do minulosti, život nám klade do cesty jen takové překážky o kterých ví, že jsme schopni je překonat, někdy jsou sakra tvrdý, a s některými je těžké se smířit, ale odpustit, můžeme vždycky, a to je to co musíš udělat, odpustit jí že tě tu nechala, odpustit ji tu slabost...připustit, že každý chybuje...smířit se se životem..nikdy na ní nezapomeneš, protože kdykoliv se podíváš do zrcadla bude tam, zanechala v tobě kus sebe, stejně jako já, když se podívám na svoje dvě dcery vidím v nich dokonalého a tak to má být, prostě pořád si musíme připomínat,to co z nás udělalo toho kým jsme teď, kdyby mě dokonalý neopustil, nikdy bych se nestala Laurou, a kdyby mi božský nenakopal do zadku, nikdy bych nezačala mít ráda sama sebe.... i mě bylo ctí tě poznat, a nikdy, opravdu nikdy na tebe nezapomenu..čeká tě dlouhá cesta, ale už teď vím, že ten první pilíř tvého mostu jsme zasadili spolu v pátek, stejně jako ty jsi zasadil se mnou ten další do mého a dále už to zvládneš i beze mě...a kdo ví třeba někdy v lepších časech.....:-)