Je to víc jak týden co jsem nebyla schopná nic napsat na svůj blog a přemýšlela co dál. Skoro dva týdny jsem čekala, co mě zabije nebo posílí..co se jako stane, o čem mám psát, nevěděla jsem kam se pohnout,bylo to pořád stejný, pořád dokola....tak nejdřív to byl telefon s božským ohledně volejbalu, tak ten mě zabil. Po skoro čtvrt roce jsem ho slyšela, byl to zase on obětavý, milý, pozorný, prostě ten božský hlas, který jsem tak ráda poslouchala....jo chvíli jsem měla chuť se zase v tom plácat, ale pak jsem si řekla ne, byl to blbý provozní telefon nic víc.Zapomněla si Lauro, na lásku jsou přece potřeba dva... Ve čtvrtek jsem se probudila a všude byl sníh a sněžilo. Přišlo mi to tak čistý, řekla jsem si to je to znamení, jo je to za mnou nechala jsem to v minulosti...vyčistilo se to, byla to nádhera......v pátek jsem byla s oběma holkami v Praze byl to super rodinný večer..hrozně jsme si to užili..a v sobotu jsem dostala tu zabíjecí ránu..dokonalý se vykašlal na zápas volejbalu naší dcery, takže jsem musela začít operativně řešit kdo s ní pojede. Bylo mi jasný, že já, naštěstí jsem věděla že božský tam nebude, tak jsem byla aspoň trochu v klidu...Každopádně příjemné mi to nebylo, až tam jsem si uvědomila, že jsem se tam s ním poprvé viděla, ještě jako šťastně vdaná, i když to jsem si myslela v tu chvíli asi jenom já a vlastně jsem ani nevěděla, že jednou my dva budeme spolu a jakou cestu budu muset ujít, než budeme..zase tu byla ta minulost co nechci....V sobotu večer jsem měla sraz třídy, no sraz já a tři kluci, takže co víc si přát, byla jsem středem pozornosti, navíc s mojí školní láskou, takže musím říct, že co se týče zvednutí sebevědomí, bylo to to nejlepší.. ozval se mi dokonalý, asi měl ten den problémy sám se sebou, takže proto ji nechtěl odvézt, jo asi na něj taky padá ta podzimní deprese, navíc asi má pocit, že se nikam nepohnul, což on se opravdu nikam nepohnul a bylo mi ho i skoro líto, protože si možná uvědomil o co přišel a co už nikdy nevrátí, ale každý jsme strůjce svého osudu a každý za svoje chyby musíme pykat....v pondělí jsem se sešla se svojí kamarádkou co má stejný osud jako já, akorát je trochu napřed, takže svého božského už má vyřešeného a poznala svojí novou lásku a je moc šťastná a já taky, budu, tak to jsem si myslela, když skončil ten hodně zvláštní týden ..a tak vlastně začal můj ještě zvláštnější týden....
V úterý mě to totálně semlelo, ale čekala jsem to Renča mi to předpověděla ve svém horoskopu, nemohla jsem jít do práce, prostě ráno jsem se probudila a brečela, brečela nad sebou, nad ztrátou dokonalého, nad svojí láskou k božskému, která nebyla opětovaná, nad klukem co přišel o svojí mámu, nad tím jak mám úžasný holky, který to zvládly, prostě nemohla jsem zase nic...jo vzala jsem si prášky na spaní, který jsem už 14 dní nebrala a spala, spala, až do dvou hodin, a pak se probudila a tam byl vzkaz, vzkaz od někoho kdo má stejný osud jako já, akorát je to chlap, chlap co miloval a nemůže milovat bez lásky, chlap co poznal stejný zklamání jako já, a prosil a čekal a pak si řekl dost, je to začátek něčeho hezkého, četla jsem ty jeho řádky a měla jsem pocit že čtu něco co píšu já...čekal až mu napíšu, až si to prostě přečtu, čekal jestli se vůbec ozvu, ozvala jsem se, takže celý večer jsme si psali a během pár hodin jsme měli oba pocit, že se neznáme pár hodin, ale celou věčnost, poznal tu Lauru, co byla i tu co je teď, vím, že to zní jako neskutečný sen a mě to jako sen připadá, a pořád si říkám, kdy se probudím, ne já nechci, protože jsem myslela, že tohle už se mi nemůže stát, že tohle se opravdu stává jen v blbých laciných filmech...je to týden co můj sen trvá, a já ani nemůžu popsat, jak se cítím, protože to prostě nejde, a já si řekla, že tentokrát o tom mluvit nebudu, chci si to nechat jenom pro sebe a své nejbližší...
Od té doby co jsem ho poznala a znám jeho příběh jsem přemýšlela jak dál, jak dál pomoct, protože já prostě pomáhat chci a vím, že poslední návštěva stacionáře mě strašně semlela a možná, že on byl a je tak trochu odměna za ní, protože jak říká moje kamarádka jednou to muselo přijít, musela jsi být odměněna za to čím jsi prošla a co jsi udělala...dneska jsem se rozhodla, napsala jsem do jedné nadace která se zabývá pomocí lidem a dětem po rozvodu, protože tahle situace je mi nejbližší, vím, že moje starší dcera zrovna s touhle pomocí nesouhlasí, protože ji přijde feministická, ale já vím, že není, vím že ty šrámy na těle jsou stejný šrámy jako když odejde táta, a stejný jako když odejde máma...protože jsem poznala, že ta bolest je stejná, akorát to vyrovnání s ní je jiný...a proto jsem se rozhodla, tak jsem se rozhodla, chci pomoct, protože vím, že i mě bylo ublíženo a vím, že i já ublížila, a protože vím, že každý dobrý skutek a každé odpuštění je odměněno, protože i já tu svoji odměnu dostala...ta moje láska zvítězila a moje pomoc bude a je poděkování za ní......