Včera jsem byla zase na návštěvě u svého psychologa, jak jsem už psala několikrát chodím tam každý měsíc a je to pro mě moc důležitý,protože řeším věci , který jsou pro mě těžký a s kterými si nevím rady, ale vím, že mě posouvají dál..včera jsem odcházela hodně smutná a možná i trochu nešťastná, vždycky se vrátím za ten měsíc zpátky, zpátky k těm věcem co už si myslím, že jsou vyřešený, a tam přijdu na to, že jsou vlastně jen z poloviny, nebo si to jenom myslím, stejně jako teď jsem odcházela s tím, že mě čeká ještě hodně práce, než se zbavím všeho co mě tíží…těch svých pandořiných skříněk.
V první řadě jsem musela dát kopačky, ano kopačky, to slovo, které nenávidím, protože už dvakrát jsem je tento rok dostala já a bylo to sakra tvrdé nakopnutí…a ted jsem měla nakopnout a odkopnout někoho já, ale i tyhle věci nás posouvají a dělají nás silnější..tak jsem se rozhodla postavit k tomu čelem a nenechat toho dotyčného v naději, že se to z mé strany změní, a budeme víc než přátelé, do vztahu by se prostě mělo vstupovat, když je člověk šťastný a měl by ho taky štastným činit, a tak jsem si říkala, byla jsem vůbec šťastná když jsem vstupovala do vztahu s božským, nemohla jsem být potom všem co jsem zažila, udělal mě šťastnou, ale asi to nemohlo dopadnout jinak, když jsem byla na tom jak jsem byla….chtělo to prostě všechno svůj čas, Čas je to nejdražší, co máme - to víme všichni. A všichni ho máme úplně stejně. Spravedlnost je v tom, že 1) všichni máme 24 hodin denně, 2) nikdo nevíme, kolik dnů nám zbývá. Já nečekám. Nemám na to čas. Nemohu si dovolit marnit ho špatným pocitem. Proto mám kolem sebe lidi, kteří účinkují jako hojivá mast. Ti nejdůležitější z nich jsou kdykoli na telefonu nebo osobně k dispozici a hojí. Jak? Stačí mi, že naslouchají, že mě neodsuzují, že za mnou sestoupí do bahna, pokud ho prožívám, abych se v něm necítila sama. Nebýt sama pomáhá. ..chvíli jsem bojovala i s tím, že mi je líto, jak jsem to skončila drsně s božským, že prostě nemůžeme být aspoň přátelé, že mu nedokážu odpustit a smířit se s tím, že se pořád k tomu vracím, že dokážu pomoct klukovi co se cítí být tak zoufale sám, že jsem pro něj vítěz, a přitom se cítím jako poražený, že se cítím sama a přitom není den, kdy bych sama byla, že mi všichni říkají, přestaň se patlat v minulosti, a mysli na to hezký co tě čeká, a že to prostě nejde..je to možná i tím počasím, nemám ráda podzim, ty krátký dny…možná i proto, že tak trochu bilancuju, že se blíží konec roku a já přesně vím, jak jsem se cítila minulý rok, a teď jsem tak strašně jiná, co mám všechno za sebou, co jsem všechno musela prožít, abych se dostala až sem…co tě nezabije, to tě posílí - to je heslo, které bude platit v tomto týdnu tak, jak napsala Renča.. Naštěstí už nás nebude nic zabíjet, ale naopak - už pocítíme to, jak nás minulost a negativní zážitky a neúspěchy posílila.špatné už je na odchodu, připomínat se nám to bude jen namátkově nebo v souvislosti s tím, že to tak je a nedá se nic jiného dělat, že se s tím prostě už musíme nějak poprat, NAJÍT V TOM SÍLU pro další život....jo je to přesně tak, cítím se tak silná a odhodlaná a zároveň tak strašně slabá...někdy si říkám stojí ti to za to Lauro, pořád někomu pomáhat a pak se z toho týden dostávat, chodit pořád do stacionáře, babrat se ve svým životě, k čemu, abych pořád ze všech stran slyšela jak jsem dobrá a jak mám svůj život srovnaný a o všech mluvím s láskou a pochopením a všem jsem odpustilam a přitom mě neodpustil nikdo nic a všechno jsem si musela vyžrat do posledního kousku...co jsi mi chtěl živote ukázat tím, že vždycky když najdu smysl a chuť, postavíš mi do cesty ještě větši neštěstí, abych si řekla, pozor Lauro, můžeš ztratit ještě víc, pozor Lauro, ještě není čas..ale kdy, kdy bude...dějou se mi věci kterým nerozumím, dělám věci v kterých se nepoznávám ale pořád si říkám ještě máš tu sílu, tu sílu jít dál, ale jak ještě dlouho....