close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Jak ty mě tak já tobě.

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Hranice

2. listopadu 2016 v 22:32
Dneska byl můj první den jako svobodné nové Laury, jo vím, skoro svobodná a sama jsem už dlouho, ale dneska to bylo jiný...takový lehčí, jo musím se přiznat všem, co mi od včera fandí v tom mém definitivním konci s božským, že jsem tedy musela mít poslední slovo a má poslední zpráva, pro něj zněla, že už mu nikdy nebudu psát, doufám, že se už nikdy neuvidíme,a to mu naštěstí můžu splnit, protože dokonalý se ujal toho, že volejbal naší dcery bude mít na starosti on, a že mu děkuji za Sáru, s kterou mi pomohl a pak....pak jsem řekla Ahoj...vymazala všechno, nechala to spadnout do té propasti, a vystoupila definitivně z té lodě...prostě přesně tak jak vidím teď opadávat listí ze stromů, tak ze mě opadla ta moje naděje, a touha mít ještě někdy něco s božským...bylo to pryč a já, jsem prostě zase já....
Jak už jsem jednou psala dělám v práci s holkami co jsou stejně starý jako moje nejstarší dcera a od jedné z nich jsem dneska dostala kámen lásky - růženín, prý když se daruje, přičaruje mi lásku a štěstí v lásce, tak mě pobavily jsou praštěný a super, a moc rádi se mnou ty moje milostné eskapády prožívají...
Ale proč hranice, to mě totiž napadlo, když jsem si psala právě se svoji starší dcerou, nemáme teď na sebe tolik času, protože bydlí se svým přítelem a doma se už moc nezdržuje, takže je spíše teď mojí věrnou čtenářkou blogu, a taky někdy schvalovatelkou, a taky někdy si prostě jenom napíšeme mail jak, a co nového, ale prostě o sobě víme....no a dneska mi napsala, protože ji samozřejmě taky vzal za srdce můj pondělní příběh ze stacionáře, je v tomhle hodně po mě, sice tvrďák po dokonalým, ale v srdci Laura...takže mi napsala, běž za tím nešťastným klučinou, co ztratil svojí mámu, co hledá vysvětlení, které se mu asi nikdy nedostane, protože to jsou věci, který nejdou pochopit a s kterými se asi ani nikdy nedá smířit, dá se odpustit, ale nikdy ne zapomenout..jenže já bojuju od pondělí s tím, že nevím, kde jsou ty hranice pomoci, hranice lásky, hranice toho, jestli mám na to právo, právo vstoupit mu do života, když on hledá sám sebe, hledá pochopení, které já mu nemůžu dát, můžu si myslet jak se jeho máma cítila, protože i já se tak cítila, ale mám na to právo, mu to všechno říct, co když ta jeho pandořina skříňka bude i téžké sousto po mě...já ztratila kus svého já, když odešel dokonalý, protože jsem s ním strávila čtvrtku svého života, ale on, on ztratil tu jistotu, ten přístav, to že ví, že kdykoliv bude potřebovat pomoct, je tu někdo, kdo to kvůli němu udělá, ale on tu není,a on ji tolik potřebuje...a pak jsem si vzpomněla co mi řekla moje paní doktorka, když jsem přišla poprvé do krizáče, a byla zoufalá, a prosící o antidepresiva, protože jsem prostě chtěla na všechno zapomenout, spát, a probudit se v jiném lepším světě...řekla mi, pro tebe by bylo jednodušší vyrovnat se se smrtí než s odchodem toho, kdo pro tebe teď znamená tvůj život...dneska mi poprvé došlo, že se mílila, smířila jsem se s odchodem dokonalého, a našla v sobě jinou lepší Lauru, a to je to co mu řeknu, nejde se s tím co se stalo smířit, nejde to ani pochopit, ale jde o to v sobě najít sílu jít dál, a chuť žít lepší život ten svůj život, ona neměla tu sílu, ale on ji má, došel tam kam já, a já vím, že ji najde....jsem o tom přesvědčená...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama