Já vím, to už jsem psala mnohokrát, ale tentokrát je to naposledy co chci o něm psát, jako o panu božským, byl božským jenom chvíli a jenom pro mě. Tenhle týden je týden dobrých rozhodnutí, jak napsala Renča v předpovědi na tento týden, a já ani netušila jak pravdivý to bude..Včera večer jsem si řekla, že si prostě uspořádám všechny svoje priority, všechny svoje city a poskládám ty všechny dílky puzzle svého života tak jak mají být…prostě se odprostím od těch svých nadějí a marného čekání. Asi k tomu přispěl ten můj klučina ze stacionáře, prostě ve mně nechal velkou vzpomínku, dokonce jsem chvíli i zápasila s tím, že bych se za ním stavila, ale pak mi došlo, že se s tím musí vypořádat sám, a já mu přece nemůžu nahradit jeho mámu, bylo by to špatný, ale to jsem já, prostě chci každému pomoct, i za cenu svojí bolesti, svého času, a svých citů. Ráno jsem dostala poslední a rozhodující zprávu od božského, ten poslední dílek puzzle byl zasazen tam, kam patří a já dostala zase nakopáno do zadku, a chvíli jsem měla pocit, že padám, zase z té skály, ale pak jsem si řekla dost, je to tak jak si chtěla, jak si asi čekala, to ostatní byl jenom tvůj sen, sen který se rozplynul, a ty jsi zase o zkušenost chytřejší. Ano prohry bolí, a zdržují, ale potřebujeme je. Jen tím, že si uvědomíme svoje chyby, můžeme je napravit a tedy prohry překonat. Dokud tak neučiníme, nehneme se z místa a budeme se trápit, protože potřebujeme posun. A já se právě posunula. Tou zprávou, kde mi velmi stroze a jasně napsal, že nechce už pokračovat v naší konverzaci, já pochopila, že přestal být božský, a tak jsem udělala to co jsem měla udělat už dávno předtím, když mě nechal stát ubrečenou u toho auta, a nedal mi tu druhou šanci na kterou jsem asi pořád do dnešního rána čekala, a v kterou jsem doufala- smazala jsem jeho telefonní číslo ze svého telefonu, vymazala konverzaci a tím pro mě skončil božský , není neexistuje, jen v mých vzpomínách..Zbavila jsem se toho svého posledního bubáka..stala se z něj teď už opravdu jenom vzpomínka... A já pochopila, že božský už dávno není božský, protože to si myslím jenom já, já mám ty své vzpomínky na to hezké, a myslela jsem si, že to tak bude pořád, ale není…Někdy za námi život zabouchne dveře, a my pláčeme, a to je čas hnout se. Špatní lidé nás dříve či později musejí zklamat a zradit, jestliže nenalézáme odvahu, sílu či důvod od nich odejít. I když se život zdá rozbitý na střípky, později pochopíme, proč se to tak stalo - každý střípek je zkušeností, kterou zasadíme do mozaiky, do toho svého puzzle. Nejlepší síla vzniká tehdy, kdy bychom raději brečeli a stěžovali si na druhé, ale místo toho se začneme usmívat a oceňovat život, jaký máme. Nekopeme do těch, kteří nám ublížili, ale odpouštíme jim, protože nám velice pomohli. A já vím, že božský mi pomohl, pomohl mi pochopit dokonalého, pomohl mi s mojí volejbalistkou, a pomohl i mě, i když za cenu mého trápení a ponížení a ztráty možná těch, kteří stáli za to, jako byl pan Darcy a jiní, kteří mě zvali na kafe a já pořád v té mé iluzi čekala na tu druhou šanci a nedovolila jim to, ale to nevadí, prostě všechno to tak mělo být a já včera viděla, že může být ještě hůř…Mám pocit, že po tom mém včerejším pláči vidím ten svět jasněji, možná i ty lidi kolem sebe. Čekala jsem na druhou šanci, ale jak jsem jednou četla, "každému člověku můžeme dát druhou šanci. Třetí. Čtvrtou. Bůhví kolikátou. Ale je to ztráta času. Jednou zjistíme, že nejde žít vedle těch, kteří život snámi odmítají. Nezabedňujme ve vztahu nikdy dveře. Jen ať partner odejde, když chce. Až tehdy poznáme, jakou pro něj skutečně máme hodnotu. Svoboda je vždycky odpovědnost. Svoboda ve vztahu, kde nejsou mříže, je prověrkou síly partnera. Prověrkou řetězu. Každý řetěz je jen tak silný, jak silné jsou jeho jednotlivé články. Nemá smysl se hroutit z toho, že náš partner byl slabý a zradil. Žadonit, aby se vrátil. Více oslabovat své přednosti, obětovat se mu. Protože tím vším ještě více oslabujeme náš řetěz. Článek, který jednou zradil, může zradit kdykoli. Na takových článcích je těžké budovat odolný řetěz. Buďme rádi za slabost, kterou druzí projevili tím, že odešli. Buďme rádi za každý možný den lží, který nám tím ušetřili.S lidmi, kteří z nás udělali převozníky, byl vztah mrtvý, už když vznikl. Žil jen v naší fantazii. V naší víře. V našem omylu. Pohled tváří v tvář pravdě vždycky bolí. Ale nikdy ne tak jako pohled do nekonečné lži." Takže to mi naskočilo po přečtení té poslední zprávy od božského. Nevím kdo v našem krátkém vztahu byl převozníkem, a kdo tím kdo se vezl, ale dneska vím jedno, už nikdy nedopustím, aby někdo udělal převozníka ze mě a nikdy nedopustím, aby mě láska zlomila tak, že začnu o sobě pochybovat a žadonit a prosit o lásku, která není opětovaná a doufat, že bude..Nepřestanu věřit na lásku a nikdy bez ní svůj další vztah nezačnu, protože já ji tam prostě potřebuju…potřebuju vědět, že mi na někom záleží a že někomu záleží na mě a potřebuju vědět, že moje láska je opětovaná…nemohla jsem poznat, že láska božského není tou opětovanou, protože jsem byla až příliš zaslepená svou touhou po lásce a po rodině a potom, aby mě, zničenou, zlomenou, poníženou a odkopnutou Lauru někdo miloval. Nemohla jsem vědět, že to samé udělá božský se mnou, ale teď vím, že nikomu dalšímu už to nedovolím….Sbohem božský….