Tak jsem včera večer měla sezení se svoji kamarádkou, co máme spolu stejný osud, a asi možná i tak trochu budoucnost, nebo si ji aspoň tak ve svých představách představujeme, a nebyla bych to já, aby se mi prostě neděli pořád ty divný věci co jsem citila, že se mi budou od pondělí dít…takže prostě do té mé svaté trojice chyběl už jen dokonalý, říkala jsem si, a taky že jo, jdu domů a volá mi dokonalý, tak jo, jsem přece už na druhém břehu takže jsem to v klidu vzala, a co dokonalý, chtěl jenom vědět jak se máme, a co jinak…co jinak? jako jak jinak, chtěla jsem mu říct, jinak jsem čekala, kdy se ozveš, protože tohle mají s božským společný, když chci aby mi napsali nic…a když nic nečekám ozvou se oba v jednom dni, nebo týdnu….takže po strohém telefonu jsem byla ráda, že přijde kamarádka a dáme si svoji lahvinku, kterou jsem dostala k narozeninám s příznačným názvem pro dámské záležitosti…a tohle tedy jsou sakra dámské záležitosti…dokonce přijela i moje starší dcera, takže to byla opravdu dámská záležitost, musela jsem jim přece říct jaké bylo moje druhé rande a taky se pochlubit s dárečkem co jsem dostala, a jak se dozvěděla i sám vybíral speciálně pro mě , je prostě úžasný, a já už zapomněla jaké to je, když někomu na vás záleží, a není to o sexu, nebo o tom jen někoho mít…prostě někdo si dal práci, mi dárek vybrat, zabalit a čekat jestli se mi bude líbit..je to prostě milý…musím se ale přiznat, že ač nerada, měla jsem v hlavě božského, ne snad proto, že bych čekala jeho návrat, ale proto, že jsem měla pocit, že mu dlužím tu pomoc, já vím, štvu sama sebe, štvu svoji starší dceru, že se k němu pořád vracím, ale já už prostě jiná nebudu….ráno, jsem šla na vyndání stehů ,takže moje druhá rána je zahojená, a já cítím, že to tak je i v mém životě…napsala jsem božskému svoji poslední zprávu, pokud by chtěl zítra se jít rozloučit se svým kamarádem, a nechtěl by jít sám, jsem mu k dispozici a ještě jednou mu napsala ať se drží…odepsal mi že moc děkuje za ochotu, ale že to zvládne a rozloučí se po svém…to mi stačilo, jsem prostě v klidu, že i on se už tak netrápí a jsem ráda, že jsem vlastně poprvé cítila že je mi dobře, a že jsem vlastně i z téhle lodě už vystoupila….cestou do práce mi volá moje paní doktorka: " Lauro, příští týden na skupině jsou dost smutný témata, smrt a pokusu o smrt, chceš přijít"..tak jsem se, ač skoro provinile usmála a řekla, tak to je snad osud, že i tohle mě muselo potkat a že tohle budu řešit na skupince….řekla jsem budeš se divit, ale jo, to bych nebyla já, abych i k tomuhle neměla co říct, a tentokrát nepůjde o smrt mých 23 let manželství, ale o ztrátě blízkých, a o tom, jestli máme právo rozhodovat o své smrti…celé odpoledne přemýšlím, o tom krátkém slově, které tolik znamená, a které změní v jedné minutě všechno co jsme do té doby budovali…SMRT….jediná jistota kterou máme, jak se s oblibou říká…Napadlo, mě co bych tak dělala, kdybych věděla, že má poslední rok života před sebou…. litovala bych promarněného času, toho že jsem nedělala co jsem chtěla ? Odpověď asi znám ,vždycky je tu někdo, na koho se snažím brát ohledy. Bývá to obvykle někdo, kdo z našeho života dříve či později odejde. Zůstaneme jenom my, promarněný čas, a to, co jsme si přáli udělat a neudělali. Zbývá lítost, zbytečné obviňování druhého či sebe a zoufalé obelhávání se, že by to stejně možná nestálo za to.
Stálo. Už jen proto, že bychom šli za svým přáním. Za tím, po čem toužíme, co nás naplňuje. Možná by nám to nevyšlo, nevadí. Zkusili bychom to. Možná by nás za svou cestu někdo odsoudil. Na tom ale nesejde. Špatní lidé nás budou soudit tak jako tak, a ti dobří nás tak jako tak podpoří. Nemá tedy žádný smysl žít stylem, abychom na někoho dělali dojem. Stejně tak nejlepšími partnery bývali ti, kteří nepotřebovali žádnou umělou berličku, luxusní odměnu, k tomu, aby nás měli rádi. S těmi jsme byli šťastni. S přibývajícími roky a zkušenostmi zkrátka poznáváme, že co má vysokou cenu, ještě nemusí mít vysokou hodnotu. A co je hodnotné, ještě nemusí být drahé. Protože cena se měří penězi, ale hodnota naplněním .Právě o tom je skutečné štěstí. Lidé, na kterých nám záleží, fungují jako investice. Čas a úsilí, které do nich vložíme, nám s vysokou pravděpodobností splatí. Pro mě byla a je největší investice moje holky a pak moji přátelé, kterým když řeknu "neboj, jsem v pořádku", kouknou mi do očí, a řeknou "já vím, že nejsi". To někdy potřebujeme nejvíce. Nikdo jiný to nedokáže - jen tito opravdu důležití lidé. - Nezlobí se na nás, když se ozýváme, jen když něco potřebujeme. Naopak se cítí poctěni, protože jsou pro nás maják. Když se ohlédnu zpátky, vidím spoustu chyb a kotrmelců co jsem udělala a díky nimž jsem dneska tím čím jsem…Neřeším to, není čas to řešit….Změnila jsem se, jsem jiná, ale o tom to přece je, musím být jiná a muselo mě to změnit, všechno, co se mi stalo, mi pomohlo růst. Co roste, to bolí. Došlo mi, že o tom život je, když si prostě něčeho přestaneme vážit vezme nám to…a někdy je to zatraceně velká ztráta, ale pořád tu jsou ti, kteří jsou naším majákem a je na nás si uvědomit, co nám tou ztrátou život chtěl ukázat a čeho jsme si přestali vážit…a já včera pochopila jak moc jsem ráda, že mám teď tak trochu svého pana Darcyho a jak o to víc si ho budu vážit, a budu se moc snažit, abych ho neztratila….