Tak včera jsem psala, že mě čeká hodně zvláštní týdne a měla jsem pravdu, a to je teprve úterý...ráno jsem šla na autobus a potkala jednu starší paní z baráku, hodně zvláštní paní, taková nenápadná a přitom zvláštní. Asi ze mě teď cítí to moje tak trochu hledání sama sebe, a snahu nevracet se do minulosti, a začít žít přítomností...nikdy jsem se nebavili a dneska jsem se dali do řeči..někdy mám pocit, že mi to prostě osud nahrává tyhle lidi, který mi mají něco říct, nebo snad předat, nevím....začala mi vyprávět svůj příběh, svůj příběh lásky, a mě to tedy upřímně vzalo za srdce...manžel od ní odešel a chvíli byla sama, a pak potkala někoho, kdo byl láska na první pohled, ta osudová láska...bylo jí už přes padesát, když ho poznala, a prodala byt v centru Prahy, a odstěhovala se za ním na Slovensko... všechno tu nechala, přátelé známé, rodinu, protože ho tak strašně milovala, a tak strašně ji stálo za ním jít, jenže on pak onemocněl, onemocněl rakovinou, takže to mělo rychlý spád, strávila s ním jednom tři roky krásného života, a pak se o něj až do smrti starala...pochovala ho tam, kde měl svoji rodinu, a zase se sbalila a vrátila se zpátky sem ,a koupila si byt tady u nás a teď tady bydlí se svojí sestrou, stará se o ní, a přesto je šťastná...celý den na ní myslím, celý den si říkám, jak jsem byla hloupá a malicherná, když jsem si chtěla vzít život kvůli dokonalému, nebo když se trápila kvůli božskému, který o moje trápení a lásku nestojí, a nestál....tohle je skutečná síla lásky, lásky až za hrob....takže mě napadlo to co jsem už jednou psala božskému, vztah není o tom, kolik dní, měsíců nebo let spolu dva lidé jsou. Vztah je o tom kolik lásky si navzájem dovedeme dát, den co den. Neměřme délku, ale objem. Správný vztah není o dobrých časech, které spolu sdílíme. Ale hlavně o těžkých časech, které spolu překonáme, a překážkách, a neshodách ve kterých nalezneme kompromis.Není náhodou, že nejsilnější vztahy mají nakonec lidé, kterým bylo v životě nejvíce ublíženo. Jen lidé silnější než my nás mohou zvednout. Rádi to udělají. Mnozí si prošli stejném stádiem, což já se každý měsíc můžu přesvědčit ve stacionáři, to oni mě nabíjí, a to díky nim jsem byla schopná to všechno překonat. Když nechcete aby vás to špatné pálilo, musíte poodejít od ohniska. Od lidí, kteří tu zradu způsobili. Nevracet se k nim. Naopak už nikdy je k sobě nepustit. Každému člověku můžeme dát druhou šanci. Třetí. Čtvrtou. Bůhví kolikátou. Ale je to ztráta času. Jednou zjistíme, že nejde žít vedle těch, kteří život s námi odmítají. Nezabedňujme ve vztahu nikdy dveře. Jen ať partner odejde, když chce. Až tehdy poznáme, jakou pro něj skutečně máme hodnotu. Buďme rádi za slabost, kterou druzí projevili tím, že odešli. Buďme rádi za každý možný den lží, který nám tím ušetřili....najednou je to pryč, najednou po tomhle příběhu jsem cítila, že mi božský přestal chybět, že mi nestojí za to se kvůli němu trápit, že mi nestojí za to se vracet do minulosti s ním....kdo nám v minulosti ublížil ten už nikdy nemusí být součástí našeho života. A kdo do našeho života nově vstoupí, ten nemusí mít nic společného s lidmi, které jsme izolovali v minulosti....dneska jsem tam izolovala božského a dokonalého...nechci je, ani jednoho..jo vím, říkám to už po stopadesáté, ale teď po stopadesátéprvní říkám ...přijala jsem pozvání do divadla...možná je to brzo, možná to bude jenom záplata na božského, ale chci to a to je teď pro mě nejdůležitější.....