Tak dnešek byl pro mě hodně zvláštní den, čekala mě další návštěva stacionáře a hodně těžká návštěva, navíc po mém dost těžkém víkendu, který dnešním dnem pokračoval..Dneska jsem poprvé plakala, plakala jako když jsem tam přišla a nebyla schopna říct, svůj životní příběh, a jako ta, která plakala nad svým spackaným životem, který ji spackal dokonalý, a jako ta které došlo, že vlastně ten spackaný život je začátek něčeho úplně jiného, a já pořád doufám, že lepšího..ráno jsem vstala a měla pocit, že po upřímnosti božského, kdy mi prostě napsal, teď už to snad můžu říct, protože myslím, že už je to jedno, tak jedno, že ať napíšu cokoliv, všichni vědí, že Laura je ta která vždycky dostane nakopáno, a která se vždycky musí oklepat, a jít dál,takže potom co mi božský napsal, že na lásku musí být dva, a z jeho strany tam nebyla, jsem mu napsala své pocity, protože jsem nemohla celou noc spát, a zase se trápila, protože jsem od sebe odehnala pana Darcyho, prostě jsem mu napsala, napsala jsem tak jak jsem to prostě cítila já, tak jak jsem to celou dobu doopravdy měla, a on urazil se, napsal mi, že jsem ho ztratila, ztratila jsem ho už přece dávno, celou dobu jsem se ho snažila získat, zbytečně, nevěří na lásku, nechce Lauru, chce svůj život beze mě, musela si zase dostat nakopáno do zadku Lauro, aby jsi to pochopila.…a tak jsem šla do stacionáře, věděla jsem, že to bude dneska těžký, ale když jsem začala poslouchat ty příběhy o smrti, o tom jak nejsou peníze, jak se blíží vánoce, a někdo bude sám, protože zůstal sám, a nemá nikoho, začala jsem brečet…hrnuly se mi slzy do očí a nešlo to zastavit, a ty všichni okolo, který čekali, že já budu ta silná, a ta která je nabije, najednou pochopili a podali mi tu krabičku s kapesníky, která tam koluje, pro ty který svoje emoce nechají propuknout, a najednou vstal klučina co měl na sobě jenom pyžamo a župan, což svědčilo o tom, že tam leží a je hospitalizován, přistoupil ke mně objal mě a říká, proč pláčeš, vždyť ty jsi se dostala ven, sebrala si se, jsi jak moje máma, taky pořád plakala, až jednou,zastavila jsem ho, nechtěla jsem to slyšet, říkám, pláču, protože se trápím pro někoho, kdo mě asi nikdy neměl rád, pro koho jsem byla jenom sympatická, momentální souznění a já ho přitom chtěla od první chvíle, kdy mi řekl, jak těžký to musím mít, od té chvíle jsem si říkala, to je ten chlap co ví, jak těžký to má ženská sama s dětmi, to je ten co mě dostane na ten druhý břeh, to je ten co ví jak mi je, co má možná taky něco za sebou, dostal mě, ale na úplně jiný břeh než jsem čekala, nebo jsem možná vystoupila moc brzy, i když teď mi připadá, že možná moc pozdě a on, pořád mě držel a říká, vystoupila jsi právě včas, moje máma zažila rozchod jaký nikomu nepřeju, rochod při němž dostala jak se říká naloženo. Nejenže táta odešel, ale zdůvodnil rozbití dlouholetého vztahu tím, že byla stará, nepřitažlivá, neperspektivní, prostě zabitá.. Rozdupal jí nejen její srdce, ale celou kladnou hodnotu a sebevědomí. Ten večer jsem ji viděl naposledy, ty vyhaslé oči bez jiskry, ruce které se neskutečně třásly, tvář mojí mámi plná vrásek, napsala mi poslední SMS zprávu "Mám tě moc ráda" přesto všechno...některé rozchody jsou takové zbabělé a hnusné...chtělo se mi říct, KURVA věděla jsem že to bude dneska těžký, ale že takhle...brečela jsem, viděla jsem sebe před osmi měsíci, i já byla zničená, ponížená, zoufalá, a přesto se dostala až sem, a teď brečím pro lásku, která nebyla, pro city, které nebyly opětovány, pro někoho kdo....nevím kdo...neznám ho....byl to sakra těžký den, byla jsem připravena na smrt, ale tohle je umírání za živa...má někdo právo rozdupat tak sebevědomí ženy, mámi, stejné jako já, jak ji muselo být, že nechtěla žít a nechala tu svoje jediné dítě, cítila jsem že mu chybí, cítila jsem jak jsem ráda, že jsem tady, že jsem to nevzdala, ale co on, já přece nejsem jeho máma, ale to moje objetí, tolik mu pomohlo...celý den na něho myslím, na toho kluka, co tam stál a plakal se mnou a já pláču pro malichernosti, on, on tu zůstal sám....pořád si říkám Lauro, máš na to..tako jo šla jsem domů, věděla jsem že to bude těžký večer...ale uvědomila jsem si jedno, ne každý kdo nám jednou zkříží cestu, patří do celého našeho života. Musíme se naučit vzdalovat od těch, kteří nám způsobují špatné pocity a obklopovat se těmi s nimiž jsme šťastní...všichni nejsme ze stejného těsta. ..řekla jsem si, že příště až si budu vybírat někoho s kým budu chtít být, bude takový, který dokáže vidět moji hodnotu v tom, jaká momentálně jsem. Ten který mě bude mít rád, jak chybující, jak si občas připadám, tak nepřitažlivou, jak se občas cítím, a tak nekompletní jaká občas jsem, chci vztah ve kterém nikdo nebude muset mít druhého rád. A přesto, nebo právě proto ho budu mít ráda...jsem ráda, že jsem to nevzdala jako máma toho kluka, že jsem věřila a věřím, že potkám tu lásku na kterou čekám, a někomu možná připadám k smíchu, ale já bez ní neumím žít a dneska vím, že ji umím i dávat, protože ten klučina který mě objal se na chvíli cítil jako v náručí své mámi, kterou ztratil právě kvůli lásce, lásce která nebyla opětována a nebyla tak silná, jenže ona to nevěděla, nevěděla. že ta nejsilněší láska je láska našich dětí , protože je čistá, není v ní žádné možná, kdyby,proč, mají nás rádi takový jaký jsme...i když jsme na dně, i když jsme šťastní...pláču i teď, protože pořád na něj myslím, a myslím i na božského i na dokonalého, protože i oni byli mojí láskou, říkám si co jsi chtěl živote ukázat tomu klučinovi tím, že jsi mu vzal to nejcenější co má....to že si má vážit lásky, že si má vážit každého dne kdy žije....je mi mizerně, strašně mizerně, a přesto nelituju ničeho co jsem udělala, všechno mělo svůj význam...ať už jsem se ponížila, a pak zvedla jako fénix z popela...uvědomila jsem si, že může být ještě mnohem hůř, protože bych mohla ztratit mnohem víc než si umím představit...myslím, že z tohohle sezení se budu dlouho dávat dohromady, ale myslím, že teď jsem konečně pochopila tu rovnici, láska, nenávist, závislost, život a smrt....a moje slzy, mluví přece srdce, které mluvit nemůže, bolí to, trápí mě každá vzpomínka, žádná bolest se nesnáší hůže než vzpomínky na štěstí v době neštěsí. Nicméně jsou dva druhy bolesti, jedna nás zraňuje, druhá nás mění...bolest z nevěry dokáže obojí...i tu jsem poznala, a jsem ráda, že mě změnila k lepšímu....a bolest z neopětované lásky, smířím se s ní, jako jsem se smířila s dokonalým, jako jsem se smířila se svým tátou, smířím se jednou s božským...ale bude to ještě dlouhá cesta pro mě....