Dva dny jsem nebyla schopna napsat ani řádku, od pondělí, kdy proběhla výměna názorů s božským ohledně mého blogu, jsem byla rozhodnutá skončit, nechtěla jsem, nemohla jsem, neměla jsem co psát, nechtěla jsem pořád dokola psát to samé, věděla jsem že se mi to ještě stane, že budu ještě padat zpátky, ale že už to nebude až na dno, že prostě už jsem jiná, ale od pondělí si přijdu jako na trampolíně padám volným pádem, pak se odrazím a pak zase..…nevím, nejde to, od středy čekám, co udělám, jestli budu dál pokračovat, jestli budu dál psát, jestli půjdu v pondělí do stacionáře, jestli uvidím nějaké znamení, které mě nakopne a ukáže tu správnou cestu.. něco co mi vysvětlí, proč se pořád vracím zpátky do minulosti, nemůžu přijmout přítomnost a jít do budoucnosti, protože nechci, nechci ji přijmout?…pořád se nemůžu smířit, s tím co o něm teď slyším, nechci ho soudit podle toho, co kdo o něm říká, já ho přece takového nepoznala, a taková přece nejsem, i já mám své chyby, a on se o nich taky přesvědčil,ale já mu ty jeho dokázala odpusti, on ty moje ne… chybí mi vysvětlení, chybí mi to proč..proč některý lidi jsou pro nás osudový, a my pro ně ne…proč, se nám to pořád vrací….protože jsme se měli něco naučit, a dokud to nepochopíme, budeme se pořád vracet…od středy kdy jsem mu napsala poslední zprávu jsem se nepřihlásila na messengera, ani nevím jestli si ji přečetl, ani nevím jestli to chci vědět...je to vlastně jedno...kdykoliv se rozhodnu, že půjdu dál a skončím to, něco se mi stane...včera jsem přišla domů, otevřela dveře a viděla pánské boty, takové podobné co měl božský, když jsme šli na koncert mých holek, zastavila jsem se v chodbě, a šla do obýváku jestli tam někde není, pak mi došlo, sakra Lauro, vždyť si si odemkla, jak by tu mohl být, a jsou to boty přítele tvé dcery, šli přece spolu na svatbu...a to když jsem odemykala jsem byla rozhodnutá udělat tlustou čáru, a nic nevracet, jít dál, a zase tohle.....dočetla jsem se totiž, že v pátek je novoluní, které je ve váhách, což je moje znamení, takže jsem se dočetla, že prostě najdu to co hledám, a to si také najde mě, splní se vše co si přeju a věci se dají rychle do pohybu, ukončí se to moje nemohu se hnout z místa....tak jo, šla jsem do toho...nejdřív mě naštvala rodina dokonalého, tak trochu mě ignorují a nerespektují, že rodiče jsme my dva, a měli by v první řadě řešit věci spojené s moji nejmladší s námi, řekla jsem to dokonalému a napsala i jim...a vida úspěch, první omluva, a do toho druhá telefon od dokonalého....zase to byl on, nešťastný, který šel za svým snem a co má teď, ještě větší nic než měl když byl se mnou, ale já jsem už jiná, jiná a silnější, viděla jsem ho po skoro čtyřech měsících, viděla jsem toho mého dokonalého manžela, který vůbec dokonalý už nebyl, byl strhaný, utahaný, chtělo se mi ho politovat, ale mě přece taky nikdo nelituje, já musím být ta co všechno zvládne, on to chtěl, byla to jeho volba, nechala jsem ho jít, jít tam kde si myslí, že najde štěstí, přeju mu to, moc....a já pochopila jedno..nikdy tě v životě nebrzdí to nepříjemné co se děje..Brzdí nás pouze vlastní lítost, výmluvy, odmítání pokusit se překonat to, co nás bolí..vypustím z hlavy co bylo, nebo co bude. žijeme přece teď, dneska... nepřemýšlet nad tím, co jsem pro svůj sen mohla udělat lépe včera, nebo co bych pro něj mohla udělat lépe zítra....včerejšek zemřel, a zítřek se ještě nenarodil, využít ten čas který žijeme právě teď..Dnešek není mohla jsem,nebo mohla bych,dnešek je mohu, protože i jeden malý kruček dopředu může znamenat úplně všechno, co dnes potřebuju udělat...nechám věci být, život je přece jako puzzle a každý dílek do našeho života patří, ten špatný i ten dobrý, vždyť i já se přece přesvědčila, že ty špatné věci mi byli k něčemu dobrý....půjdu v pondělí do stacionáře a řeknu jim, že pořád se máme co učit, a pořád přijdou chvíle, kdy budeme padat dolů, ale to že jsme došli tam je a jsme schopni o tom všem mluvit a něco se sebou dělat, je první odraz od toho dna, který i já zažila a ještě určitě zažiju a jednou se zachytíme nad tou trampolínu, protože tam bude nějaký božský, nebo dokonalý, nebo Richard Gere z Pretty Womann, protože každá si ho zasloužíme...a jednou ten zázrak pro nás někdo udělá...a i když jsem slíbila božskému, že psát už nebudu, budu , protože to chce moje volejbalistka, a protože to chci já, já Laura co čeká na zázrak a než přijde pomůže jiným co byli stejně zoufalý jako ona a co jsou silný jako ona, protože to dokázali, dokázali se odrazit a nezůstat v té černé díře.....