Je čas vyjít po těch schodech nahoru, tak tenhle titulek jsem si půjčila z blogu Renátky, který čtu a musím říct, že spoustě věci rozumím, a spoustu věcí mi také podle ní vychází...pro mě totiž příznačné, již několikrát jsem vystoupala skoro až nahoru a spadla zase dolů, a několikrát jsem ani nestačila vystoupit do poloviny a byl tu zase pád...teď je čas vystoupit nahoru a prostě jít dál..to už taky píšu asi po stopadesáté a vždycky právě zase spadnu dolů...já vím, ještě těch pádů zažiju zřejmě několik, ale ten nejhorší už mám za sebou....
Dneska má moje volejbalistka svátek, jmenuje se totiž Sarah, neboli Sára, tak jak jsem již jednou tady psala, dali jsme ji to jméno s dokonalým, protože jsme předpokládali, že bude vyjímečná, a ona vyjímečná je...je v ní spousta síly, a vytrvalosti, o čemž jsem se já byla nucena přesvědčit, protože některé ty pády bohužel byla nucena zažít se mnou, já doufám, že ji jenom posílily do života a ona sama je nikdy nezažije, s takovou rychlostí a sílou jako já....tak jsme si dneska udělaly prostě pohodový den, jen tak jsme nedělaly nic, a udělaly si jenom to na co máme chuť....a zatímco jsme tak ležely a přijímaly ty gratulace já přemýšlela, o tom, jak dál vystoupat na těch schodech a nevracet se pořád do minulosti. Minulost je nezměnitelná. Tak dlouho se nad ní budeme vztekat, až jednou stejně zjistíme, že některé věci, které se staly, prostě musíme nechat být.Všechno, co se stalo, je totiž příliš těžké. Nejde to odnést do přítotomnosti a tam to opravit. Když někoho milujeme, stejně jako když někoho nenávidíme, nezapomínáme,vrýváme si to do srdce, Ano, jak lásku tak nenávist. Jsou to dvě emoce jedné, jen protichůdné.Miluji ho! kontra Nenávidím ho! ..Výsledek je tentýž: Nezapomínáme.Pravidlo zní, když na něco chceš zapomenout, nesmíš to nenávidět. Co nenávidíš, nezapomínáš. Ti na které nemůžeme zapomenout, nás formovali či stále formují...Ano dokonalý si ze mě sformoval dokonalou manželku, jenže ta mu pak začala vadit, protože byla až moc oddaná a už ji nepotřeboval, a tak se zase musela sformovat do té kterou byla předtím než ho poznala, a božský vím, že měl rád tu která byla když ji poznal, tu veselou silnou Lauru, jenže i ta umí být zoufalá a vyděšená a to on asi nechce...nemá sílu na to řešit to co má tahle Laura ještě před sebou, a co ještě bude muset zvládnout, nabalila toho prostě na sebe strašně moc, a on jednou bude dokonalý parťák, ale já už ho z něho asi neudělám, já sama musím tu svoji Lauru naučit odpustit.....odpuštění neznamená, že vymažeme hořkou minulost, nemůžu vymazat dokonalého, protože je otec mých dětí, nemůžu vymazat božského, protože moje dcera hraje s jeho volejbal.....Odpuštění toho, co nemůžeme zapomenout, jen vytváří nový způsob pamatování si.Naší vzpomínku mění v naději do budoucna...a jaká je moje naděje, že vystoupám po těch schodech nahoru a nebudu už koukat dolů do té minulosti a nebudu se pořád vracet zpátky, nadechnu se a otevřu ty dveře do budoucnosti...