Konečně pátek, dneska máme domluvený dýchánek s mými kamarádkami ze stejné party, říkáme si onlinky, jsme totiž pořád online kdykoliv by jedna z nás potřebovala nějakou pomoc…je to fajn, scházíme i s dětmi a děláme si prostě radost, podnikáme výlety, a dokonce jsem spolu trávili všichni i pár dní dovolené….jsme sice každá jiná, oni jsou dál než já, ale máme si hodně co předat….tenhle víkend budu i bez své volejbalistky, která jede se svojí sestrou k dokonalému slavit jejich narozeniny, i když, jak mi psal on nic neslaví, hned jsem se musela pousmát, a chtěla jsem mu napsat, no ani se nedivím, co by si taky slavil, že si všechno posral, že si posral život mě, tobě, našim holkám a nakonec i krávě….no nebyla jsem zlomyslná a prostě jsem to přešla…jsem zvědavá jestli s volejbalistkou promluví o tom jestli dál pokračovat nebo ne, každopádně s ní pojede v neděli na turnaj, a mě odpadla další možnost se vidět s božským, což asi úplně nechci, i když mi nabídl, že by ji odvezl, ale já si vlastně včera uvědomila, že mi chybí čím dál tím míň, a že ho vlastně už ani nepotřebuju..zjistila, jsem že jsem v něm prostě viděla to co jsem chtěla vidět, přišel v době kdy já přišla o to nejcennější pro mě, o moji rodinu, a on mi ji najednou dal, jeho holky, on, jeho rodina, prostě všichni se ke mně chovali moc hezky, tak jako bych opravdu do té rodiny patřila, a já si myslela že je to napořád, ale teď jsem si uvědomila, že to jsem si myslela jenom já, protože slíbit někomu lásku do konce života, můžete jenom vy do konce svého, protože nikdy nevíte, kdy život toho druhého skončí, takže přísahat si lásku do smrti... jenom do té své... zase jsem se z toho poučila, a vlastně už ani tak nesesypala, jako když odešel dokonalý, jo chvíli jsem potřebovala být zase sama, ale už to nebyl měsíc na krizáči, poučilo mě to, a jak říkají moje onlinky, když budeš potřebovat máš přece své mladé libero z volejbalu co se pravidelně ozývá každou sobotu, takže když bude nejhůř….ne, to bych fakt nemohla, ale jako zábava je to fajn…jak jsem tak pospíschala domů a už myslela na to co všechno musím udělat, slyším jak na mě někdo volá, "halo slečno, já myslel, že jedete se mnou", byl to řidič autobusu, mě říká slečno, pomyslela jsem si za měsíc je mi 43, "nene, já nejedu, mám jiný směr", říká mi to je škoda, tak někdy příště, "ono nezáleží kam jedete, ale s kým jedete, tak hezký zbytek dne"....celou cestu domů jsem myslela na to, že má vlastně pravdu, přesně tak, je důležitý s kým jedete...myslím teď hodně na oba, na dokonalého i božského, ale jinak..s božským jsem jela ve svým životě chvíli, bylo to jako na horský dráze, a poučilo mě to, že než si někoho pustím k tělu, a rozhodnu se s ním jet, bude to velká prověrka....s dokonalým jsem jela čtvrtku svého života, svého nejlepšího života, byla to jízda krkolomná, a zůstaly mi po ní dvě holky a to, že nikoho nemůžu mít radši než sama sebe, a že jediný kdo mi je celoživotní oporou jsem já sama. Priority se prostě v v průběhu života mění, jedna ale zůstává, být šťastný... A jestliže naše rozhodnutí pomohou ke štěstí i těm, které skutečně milujeme, je to životní výhra. Pomohla jsem dokonalému, nechala jsem ho jít, přestala ho prosit, a stala se sama sebou a dneska vím, že božský pomohl mě, jsem sama sebou...jsem ráda, že jsem sama a ráda, že jsem pustila ty chlapce, protože už nechci čekat na to, až se z nich stanou chlapi...život je změna a změna je život....