Tak jsem tak nějak propadla zase trochu zoufalství, připadám si jako výhybka která čeká na to až ji někdo přehodí a bude moct najít ten správný směr..vždycky když si myslím, že už to bude lepší dostaví se fáze zoufalství..jako teď včera to bylo fajn, psalal jsem si s božským a dneska ještě nic, zatím se vůbec neozval, vím, že nemůžu chtít aby se mi ozýval každý den, jen jsem si prostě myslela, že.....co Lauro, že to cítí stejně jako ty, nebo že snad přijede, že ti napíše něco jiného než běžné fráze...co jsi si proboha myslela, říká mi rozum, zatímco srdce, srdce říká, jo myslela rozume...už je to tu zase, tohle už jsem jednu zažila ten samý scénář, dokonalý volal naší mladší dceři, úplně trapný telefon, ptal se ji jestli má u babičky Nesquik, jakoby to měla vědět, vždyť tam přece bydlí on, už ani neví o čem se s ní bavit a ona taky ne...jak smutný....ani nevěděl, že je nemocná, nevěděl nic, protože se nezajímá a božský, zase je o krok napřed před dokonalým, a já, já zase čekám až mě někdo přehodí, nebo vyhodí z té loďky převozníků, božský už to jednou udělal, a bylo to fajn moc fajn, ale teď, mám pocit, že nikdy nevystoupím, pořád se mi budou dít tyhle divný věci a pořád budu ztrácet lidi který pro mě znamenali mnohem víc než oni sami si můžou myslet....prostě asi pořád se mám ještě co učit, ale já už nechci...i na mě už toho je dost...šla jsem večer na tance, začala jsem chodit, musím něco dělat, abych přišla na jiný myšlenky, než ty dokonalý, božský....nevím co si mám o tomhle víkendu myslet, divný, víkend, tak trochu naděje, pak zoufalství, krok zpátky nebo vpřed, vůbec nevím..