Tak jsem dneska ráno vstala a zdál se mi divný sen, o mé kamarádce astroložce o malých dětech o starých lidech, prostě nevím,divný probuzení a to jsem ještě nevěděla co mě čeká… kouknu na telefon a tam zpráva od božského….psal, že ho mrzí, že pozná když piju a že má Sáru rád a rád ji někam vezme atd.atd….kecy kecy…nejdřív mě to strašně naštvalo, napsala jsem mu, že jsem opravdu nepila, což je pravda, a nepiju, a že nepiju právě proto, že jsem ho kvůli tomu ztratila, což si asi neodpustím, a že ho nechci ztratit po druhý, protože jsem ráda že ho máme už kvůli mé volejbalistce a pak vrátila jsem se přece ke svým práškům a to prostě nejde pít..…pak jsem samozřejmě napsala, protože to bych nebyla já, pitomá Laura, jak se mi stýská a jsem sama a moc ráda bych, aby přijel na pokec, prostě ty holčičí kecy, kecy co píšeme když je nám smutno …prostě jsem sama, na všechno, a všechno mě prostě teď štve a on, napsal, že nechce nemůže, tohle čekal, že se stane, že mu budu psát tyhle věci, chce se mi brečet a křičet:" Kurva víš vůbec co jsi pro nás znamenal ty božský zabedněnče, víš co to je být sama a nemít nikoho o koho se opřít, ty jsi chlap nepotřebuješ nikoho protože všechno zvládneš sám, ale já, já zvládnu vyměnit žárovku a přitlouct obrázek, ale víš jaké to je se tvářit jak všechno zvládneš a jsi v pohodě, a být silný a vzor pro děti a tvářit se jak ti nevadí, že si všechno posrala a nedostala druhou šanci, zatímco ty ji dáváš pořád a pořád dokola, jemu, božskému svojí rodině"….ne, má mě za zoufalku co ho prosí aby ji dal šanci…jsem zoufalka, protože prostě jsem, jsem zase zpátky kde jsem byla, akorát s tím rozdílem, že teď to nemůžu vzdát, moje holky by to už nevydržely…nejradši bych mu napsala :"proč to kurva nemůžeš pochopit, že jsem tě prostě milovala, jo těch osm písmen, který se vyslovují jenom když opravdu cítíš srdcem, to já cítila asi proto, že jsi byl první kdo si mě vážil, kdo mě vytáhl z toho bahna"… nenapsala jsem nic, nic z toho, jenom promiň, že jsem tě prosila a ponižovala se, prostě se mi jen zastesklo po tom všem, za volejbalistku díky..odeslala jsem.. a teď už vím, že moje volejbalistka nemůže hrát volejbal, kvůli mně, protože já to nezvládnu, nezvládnu to ponížení, ublížení, nezvládnu tu beznaděj, to zoufalství…nezvládnu jezdit tam ,kde mi to připomíná jeho, stejně jako jsem to nezvládala s dokonalým….promiň , promiň božský vím, že ona tě má ráda stejně jako já, bude to pro ni těžký a já si nikdy neodpustím, že jsem tě nechala tak strašně moc zakořenit v našem životě…. jsi a byl jsi pro nás moc důležitý, ale nemůžeme, nemůžeme tě nechat v našem životě, když ty nechceš, protože to bolí, bolí a bolet bude, pokud tě budeme vídat…ona se s tím časem vyrovná, a přijde čas kdy to pochopí, je to silná holka a vyrovnala se s horšíma věcma.. i já to možná pochopím, ale teď to nejde….ještě jsi pořád v mém srdci a to je špatný….dávám si za vinu ten konec, dávám si za vinu, že jsem tak zoufalá..dávám si za vinu, že mi nechceš dát druhou šanci..dávám si za vinu, že se tak bezhlavě zamiluju a pak dělám ty zoufalý věci….dávám si za vinu, že jsem tě potkala….
Byla jsem dneska na chirurgii takový malý zákrok, nic vážného, jak jsem tam ležela a čekala až zabere injekce a pak cítila, jak mi vyndávají něco, co tam nepatří, pomyslela jsem si, kdyby tak šlo uspat a vyndat ty tři měsíce s božským, jen tak vyříznout ho ze srdce, aby tam nikdy nebyl…abych ho nikdy nepotkala, jenže pak mi došlo, že to nejde, že je lepší konec s bolestí než bolest bez konce… nezbývá mi než to zase vydržet, a čekat, jako teď čekám na výsledek jestli to bude zhoubný nebo ne, jestli se to ve mě zakořenilo nebo ne...ty jsi se ve mě zakořenil to už vím, a je na mě abych podstoupila tu strašnou chemoterapii, která mě zbaví tebe...jestli vyjdu jako vítež nebo poražený ukáže čas...a ten zhojí všechny rány, zhoubný i nezhoubný.....