Tak jsem včera měla odpoledne dýchánek s mými kamarádkami, které mi jsou teď tak nejblíž a co se nejvíc stýkáme, řešíme teď to seznámení jedné z nich a musím říct, že se tím dost bavíme, probírat se těmi chlapi a tak….aspoň nemyslíme tolik na své božské a dokonalé a jiné jim podobné….
Večer, když jsme přišly domů mě dostala moje mladší dcera, co je teď můj parťák, protože zažívá všechny moje milostné karamboly online, myslím, že je to pro ni dost velká škola….přišly jsme domů a ona mi říká, můžu ti něco říct a pak nebo ne…raději ne, a já no tak teď, už to řekni a ona, že dokonalý se rozešel s krávou, a já jsem úplně v klidu řekla, no to jsem čekala a ona pak říká, ne mami já si dělala srandu, chtěla jsem vědět, co by si říkala, jestli by si ho chtěla zpátky..a já, že teď asi ne a co ona, a ona že taky ne, že by tady zase ležel a že my bychom nikam nechodily a teď že se bavíme a tak, že táta je teď jiný a že by to taky nechtěla, tak mě to dostalo a překvapilo a pak jsem si říkala, že je zvláštní, že je spokojená takhle a přitom já si celé dětství nepřála nic jiného než, aby se táta vrátil a myslela si, že když se to stane mě, bude to špatný a teď zjišťuju, že je to asi to nejlepší co se nám mohlo stát… nám oboum….vlastně učit žít sami jsme se nemuseli, protože my tak žili, všechno bylo na mě….prostě asi je teď fakt šťastnější, přesto všechno, protože máme k sobě blízko a když tam dokonalý byl, má pozornost se soustředila hlavně k němu, protože já prostě byla taková, asi prostě jiná….
Tak jsem si říkala, jestli je to dobře nebo špatně, jestli jsem někde neudělala chybu, že ta vidina rodiny pro ní není být všichni spolu a pak jsem si uvědomila, že je to vlastně dobře, že jsem možná tím vším co se mi stalo a co si se mnou musela prožít ji ukázala, že to jde byt šťastná a z toho bláta se vyhrabat a být zase normální mámou, i když dneska mě pobavily kolegyně v práci, které by mohly být moje dcery, že já vlastně ani žádná máma nejsem, že jsem prostě jiná máma, že jsem kámoška, že si mámu představují jinak, že prostě ke mně to nejde… tak mě to pobavilo, že mají takový pohled na mě, kdyby věděly jaké sračky jsem si musela odžít, než se ze mě stala zase tahle normální máma- kámoška….a že tátu vlastně neztratila, jen ho prostě bere jinak a jak je fajn, že se nebojí se mnou o něm mluvit, protože ze mě necítí tu nenávist a zlo, jako já pořád cítím i teď ze své mami a nechápu jak nemůže chápat ona mě a myslet si, že bych to všechno měla dokonalého nechat odžít a dělat jako že nic, a pak ho nechat se vrátit….musela jsem se pousmát….jsem ráda, že jsem už někde jinde a že jsem jiná a tohle všechno dokázala mým holkám dát....žádnou nenávist, ale lásku i přesto všechno.....
Odpoledne jsem šla na třídní schůzky, a jak jsem tam seděla v té lavici a psala si všechny ty poznatky co do nás třídní hustila, my volá dokonalý, jeden hovor, druhý, nemůžu to zvednout, píšu mu co se děje, chce prý se mnou mluvit, napsala jsem mu že mu zavolám, že teď nemůžu....po schůzkách jsem tak v klidu a vyrovnaně mu volala, už mě to nestresuje, už ne, jsme přátelé, samozřejmě chtěl vědět jestli zařídím náš rozchod, jestli tomu můžu dát tu konečnou verzi, nechci, ale najednou jsem slyšela toho zoufalého kluka, co má problémy v práci, problémy se mnou, protože to chce vyřešit a neví jak, řekla jsem že jo...jsem Laura, co napravuje karmu, vím, že je to špatný, ale to jsem celá já, musím pořád někomu pomáhat a brát si chyby druhých na sebe....najednou mě napadlo jedno přísloví, s tím, co nám způsobí někdo jiný se nějak vyrovnáme, ale horší je to s tím co si na sobě způsobíme sami....došlo mi jak nešťastný a zoufalý je, z práce, z nás...... raději jsem začala vyprávět co ve škole, co nás čeká, najednou jsem cítila, že spolu mluvíme jako dobří přátelé, pochopila jsem, že to je to co mu asi teď chybí, ten pokec, protože se známe a máme pořád dost společného....bylo to prostě fajn..nic víc, jsem ráda, že to dokážu, jsem na sebe pyšná...Lauro je fajn, že jsi to dokázala....