Tak jsem včera prožila celkem klidný večer poté denní smršti zpráv se super božským, ale prostě jsem to potřebovala, já vždycky potřebuju se dostat až na úplné dno a pak se teprve odrazím, do té doby to budu pořád zkoušet..takže teď jsem vlastně klidná, protože vím, že on je prostě někdo úplně jiný, komu šlo jen o to si asi užít, možná zvednou sebevědomí, nevím, každopádně mě to poučilo, že příště, příště Lauro, bude on ten kdo bude prosit o tvojí pozornost…myslím tím, mého nového božského, až nějaký přijde, a on určitě přijde…každopádně už to bude pořádný chlap….
Jak jsem si tak psala svůj blog, protože to mě vždycky uklidní, se z toho všeho vypsat, a taky tím přece pomáhám těm co čekají, co zase nového ta Laura posrala, nebo neposrala - tak mi píše kamarádka co je opravdu kamarádka, protože se mnou sdílela mé nejtěžší chvíle, že se opravdu dost krutě pohádala se svým synem kterému je 17, a který samozřejmě nerespektuje ji jako mámu, a plácá se mezi ní a svým tátou, protože oni se taky rozvedli, jenže od té doby spolu nejsou schopni promluvit ani jedno slovo, a když tak jenom urážky a ponižování…pořád ji tlačím do toho ať si prostě zajde k nějakému psychiatrovi, už je sama na pokraji zhroucení a podle toho co mi včera vyprávěla to vypadalo, že se tak trochu zhroutil i její synáček…jasně že na ní vylil všechnu svoji zlost a vztek, co má na oba rodiče a v případě ji je to trochu nespravedlivý, ale tak už to v životě bývá,ale ona pomoc odmítá, uvědomila jsem si včera jak pro mě je to strašný vítězství, to že jsem volala na linku bezpečí, že jsem chtěla pomoct, že jsem si nechala poradit, že jsem šla na krizáč, a že pořád chodím k psychiatrovi, protože vím, že sama bych to nezvládla, jak pro někoho je to přesný opak, jako že selhal, ponížení, prohra…chtěla bych ji pomoct, ale musí začít u sebe, a to je vždycky to nejtěžší, začít u sebe a uvědomit si svoje chyby, a pak chyby druhých a poučit se z nich, a říct si co ti to přineslo a kam tě to posunulo, jenom pak pochopí i jeho a to že i on je nešťastný a zoufalý, a proto dělá tak zoufalý věci…doufám, že na to přijde a pochopí, že když začne tak vlastně vyhrála, protože si připustila, že to nezvládne….připustí si svoji chybu poučí se z ní a pak začne pracovat na sobě…věřím, že to dokáže, vždyť já to taky dokázala…
Ráno jsem vstala s lehkostí a super náladou, dneska má moje druhá dcera narozeniny, je jí 22 a dokonalý taky, dostal ji totiž ke svým 21. narozeninám, takže první co bylo jsem ji napsala, i když už ode mě dárek dostala a narozeniny jsme oslavili, tak popřát ji přece musím, nejdřív ji a pak jsem napsala dokonalému, tak na tu zprávu jsem se těšila nejvíc…jsem už totiž někde jinde a vztah s ním jsem si dokonale narovnala, takže tohle už mě nemůže vyvést z míry…popřála jsem mu všechno nejlepší a hodně štěstí při plnění jeho snů, protože on přece odešel za lepším životem a nakonec mám pocit, že nejvíc tím vlastně pomohl mě, takže jsem si prostě jenom žensky rýpla…napsal mi jenom stroze, děkuji….znám ho, vím jak mu je, vím co asi cítí, přesně jsem věděla, co to slovo děkuji znamená, cítí tu sílu ze mě, ví že jsem jiná, silnější a on je pořád tam, kde být nikdy nechtěl….šel za svým snem 10% co chybělo mě do dokonalosti, a teď možná zjistil, že těch 90% který tu zůstali byli lepší než celých 10%, ale tak to prostě bývá a věřím, že i on bude šťastný já mu to přeju moc…i pro
něj to musí být velké poučení, protože ne vždy to co si myslíme, že je správný a uděláme to, správný je, a někdy ta cesta za svým snem je sakra těžká, a dlouhá a někdy zjistíme, že jdeme za snem a vlastně to důležitý přehlídneme….než se z něj stane chlap, bude to ještě chvíli trvat, ale i on na to přijde..je to jako s mojí rukou, každým dnem to bolí míň a míň, hojí se, a rána se zacelí, stejně jako moje srdce, včera pukalo nad super zprávami od božského a dneska, vím, že se to pomalu ale jistě zaceluje a že se hojí i moje srdce, a že s klidem můžu říct mojí volejbalistce ať dál hraje, protože toho co mi včera psal já už nechci…stejně jako nechci toho dokonalého kterým je dnes….chci chlapa, který za mnou skočí do toho bláta, chlapa který bude se mnou i když mi těch 10% bude chybět, chlapa, který se nebude bát mé lásky ať je jakkoliv silná…chlapa co bude kamarád mých holek a co když si je jednou pustí k tělu, už je neopustí stejně jako mě……uvědomila jsem si, že poprvé za těch 23 let co jsem byla s dokonalým, jsem poprvé napsala jako první zprávu svoji dceři a pak až jemu…to je dobrý znamení Lauro, už jsou pro tebe holky na prvním místě a on je až někde vzadu za nimi, jak dlouhá a zoufalá cesta to byla než jsem si to uvědomila….