Jde to pomalu...dneska jsem celý den strávila přemýšlením a vzpomínkami na minulost...tak nějak mě to prostě dneska nutilo nic nedělat a jen ležet a číst si..takový lenošivý den...včera večer, když si moje dcera přečetla můj článek The show must go on, hned mi říká, mami ty, ale nesmíš skončit, ty musíš do stacionáře, ty jim musíš pomoct, tobě přece taky pomohli, ale já pořád nemám sílu, nemám sílu na to dál psát, protože mám pocit, že bych se pořád opakovala, božský, dokonalý, pořád stejná písnička, kdo pomohl mě, a když mi pomohl, hned mě zase opustil, abych zjistila, že pomoct si vlastně musím jenom já sama...ona je silná holka, zažila se mnou hrozný věci a viděla hrozný věci, nemohla se sbalit, jako ta starší a odjet a nebýt tu, musela tu být, neměla kam jít a nemohla...byla to ona, kvůli které jsem se musela vzchopit a uvědomit si, že kdybych ji neměla já bych tu už nebyla, tak silná byla moje zoufalost...já vím, přece abychom poznali jak vypadá štěstí, musí nám nejdřív život ukázat co je neštěstí, pořád slyším, že když nedostáváme to co chceme, je to příprava ně něco lepšího , co bychom jinak možná přehlédli...pořád koukám okolo, pořád vidím ty znamení, pořád se mi dějou ty divný věci, ale jak mám poznat jestli jsou dobrý nebo špatný...teď prostě vím, že nechci jít dál, že nemám chuť přijít a říct, jsem ta Laura co tu seděla a teď, co jsem teď, ta co je jak na horský dráze, jednou dole, jednou nahoře...tak teď píšu tu jak chci skončit, a co hrají za písníčku, zkouším žít, jako by po noci nepřislo ráno, zkouším žít a ať se bude cokoliv kdykoliv dít, sám musím to zvládnout, vrátí se to co šíříš....to já přece vím, vím jak funguje karma, odpustila jsem dokonalému a stali se z nás přátelé, od pondělí se snažím odpustit božskému, snažím se ho pochopit, ale nejde to, nejde to jít dál, prostě mám pocit, jakoby něco zůstalo nevyřčeno, něco co bych měla vědět, ale já přece už všechno řekla, všechno jsem mu napsala, nechci nic slyšet, protože to co by mi napsal, by nebylo to co bych teď chtěla číst...nestal se přece zázrak, ty se nedějí, ty se konají a v mém případě se žádný nekonal, za Laurou Pažout nepřišel, protože Pažout není...zítra je čtvrtek, do pátku se musím rozhodnout, rozhodnout, co bude s Laurou, dneska jsem rozhodnutá skončit, nepsat, nejít na sezení, prostě zavřít ty dveře...napadla mě jedna pasáž v mé knize," smutek v srdci je vlastně poslední cenou, kterou platíme, za nesprávného partnera. Přesto je pořád lepší se opět do někoho zamilovat, následně ho ztratit, a ze ztráty se ponaučit, než nikdy v životě už nemilovat"...ještě přece není pátek, ještě je čas Lauro, nevzdávej to...