Je neděle dopoledne, a já se teprve teď dostala k tomu, abych popsala jak probíhala sobota, a návrat mé dcery ze soustředění..včera jsem dlouho přemýšlela, jestli to vůbec chci napsat, a jestli vůbec mám chuť psát....chtěla jsem jenom napsat tak ti dík karmo, že mě pořád tak pokoušíš a že mi pořád připomínáš jak důležité místo některý lidi v mé životě měli, mají, a budou mít....tak ti dík karmo, že jsi mě nevyslyšela...dva dny jsem si přála, abych se neviděla s božským, nechtěla jsem...ráno jsem vstala pořád ještě s uvolněnou, a tak nějak lehkou náladou...připadám si poslední dva dny jak když na něčem jsem, je mi tak lehce a svobodně, poslala jsem ty který mě trápí poslední třičtvrtě roku do háje, nejdřív božský a pak dokonalý, a já ze sebe setřásla tu tíhu ...možná... kdyby... mám....no a přišla mi zpráva od trenérky, že už vyjíždí směr domov...začala jsem se připravovat, vygooglila jsem si čas příjezdu abych měla vše naplánovano, přesně až přijedou....nic nenechám náhodě, kdyby tam náhodou božský byl nechci ho vidět....tak jo, vyrazila jsem, zaparkovala jsem těsně u příjezdu autobusu, abych nemusela vylézat z auta dokud nepřijedou, a dostatečně daleko kdyby náhodou přijel božský...sedím v autě a ve zpětném zrcátku vidím kdo přichází....najednou to vidím bílý Hyundai, vylézá on...do prčic co tu zase chce, je tu jeho bývalá se kterou má holky, proč tu musí zase být on....úplně jsem se rozklepala, vidím jak přijela trenérka, všichni se k ní rozeběhnou chtějí vědět co a jak, jen já pořád sedím v autě, ne nevylezu dokud nepřijede autobus....začala jsem volat mé kamarádce- stejný osud- byla jsem uplně mimo, v tom vidím jak přijíždí autobus, vylejzám, musím teď už opravdu, v tom zjistím že mám dioptrické brýle, kamarádka říká ty si nech, vypadáš jinak mnohem líp, jsi jiná uvědomnělá Laura, jdu směrem k autobusu, ani nevnímám nikoho, nevidím nikoho, v tom se ke mě přiřítí moje dcera, ani nemám čas být dojatá, což já vždycky jsem.....pořád mluvím do telefonu, ani nevím, co...típám, ho jdu směrem ke trenérce, jak jsem řekla, ani jeden můj pohled mu nebude patřit, otočím se zády k hloučku kde stojí on se svojí rodinou, mluvím s trenérkou, vítám se s ní vřele s polibkem....božský za zády....říká mi, že slyšela, že nejsme s božským spolu od holek, a že dala naše holky spolu na zápasy, aby je mohl božský vozit..... jo dík karmo, dík, že jsi mě tak vyslechla, nechtěla jsem ho vidět, nechtěla jsem s ním mít nic společného, a pořád mám, a mít budu....no nic, říkám, že v pohodě, že jsem v pohodě, nasadím sebejistý krok, rozloučíme se a jdeme směr k autu...Laura sebevědomá, inženýrka, nebo profesorka s brýlemi odchází hrdě k autu, nasedám a v zrcátku vidím, jeho maminka, bývalá i on, už jdou...do prčic, rychle pryč, dneska žádný semafor, chci být rychle pryč a nechci ho vidět....povedlo se, jedeme směr k domovu.....padá to ze mě...uffff.....odpoledne vyrážíme směr koupaliště s partou holek...fajn odpoledne, už na něj nemyslím....večer jsme poseděly s kamarádkou stejný osud, abychom to zase ještě jednou probraly...všechno je jak má být, karma to prostě tak chce, a já se musím smířit s tím, že některý lidi holt budou v mém životě trochu déle než si plánuju....ale to nevlivníme......díky karmo, kdyby to tak nebylo o čem bych přece vlastně psala....
