Tak jsem včera poslala svůj odkaz na tenhle blog, svoji starší dceři...dlouho jsem váhala, jestli říct někomu kdo zná hlavní postavy mých článků a nakonec i on sám tam má své místo...a holky doooost velký....kvůli nim tu přece jsem, díky nim jsem ta nová mamka Laura.....nejdřív jsem jí napsala, že asi ne všechno co tam píšu se jí bude líbit...jako moje detaily s božským...nebo silná slova o super tátovi...ta moje pro mě pořád malá holčička, která mě nechápala,když jsem skončila na krizáči, byla první kdo četl můj blog....čekala jsem, že napíše, že jsem tvrdá k super tátovi, nebo proč jsem se zase psala božskému, proč pořád dělám stejný chyby....protože ona dokáže být sakra tvrdá....a ona napsala, mami myslím, že je to skvělý....ani slovo, že to nikoho nebude zajímat...v té jedné větě jsem najednou cítila takovou sílu a hrdost...cítila jsem že má radost, že jsem ta nová Laura, a že to chci všem říct, protože je hodně super manželek, co pořád čekají, že se vrátí super manžel, a nenechají přijít novou Lauru, nebo jim podobné.....najednou jsem měla pocit, že mít křídla letím....ona je hrdá na mamku, která pořád chodí k psychoušovi, a ještě bude brečet, smutnit, ale už nikdy nebude čekající doma na něco co se nestane, a odpustila ji, ty noci probrečený v zoufalství, odpustila ji to, že na chvíli tu nechtěla být, že je pyšná na mamku, která odpustila tátovi, to že ji zbořil ten domeček dokonalé rodiny a šla dál....došlo mi, že i já musela nejdřív odpustit svému tátovi, že tu nebyl se mnou ....došlo mi, že to je to co mým rodičům chybí...odpustit si.....došlo mi, že to je to,co chybí božskému...umět odpouštět...odpustit mi, že jsem byla jenom zoufale sama a chtěla někoho, kdo bude se mnou tohle všechno sdílet....a to je to co se mojim holkám nikdy nestane, oni totiž umí odpouštět.......