close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Jak ty mě tak já tobě.

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Věřím

5. října 2019 v 14:28
Věřím, těch pět písmen které když porušíte je tak těžké získat zpět. A přitom věřít jeden druhému je to to nejkrásnější co jsem poznala.. A přesto jsem to porušila. Prší, jedu do stacionáře, tam kde jsem tenkrát našla cestu zpět. Tenkrát sněžilo, dnes prší.. Zradila jsem, svého úžasného, své holky. Ráno jsem vstala a věděla že to musím udělat, chce čas, čas to strávit, čas to pochopit.. Čas je to nejvíc co někomu můžeme dát. Nikdo nevíme kolik ho máme, a já já mu dám cokoliv na světě, jen ať mě pochopí, odpustí, dá šanci.. Kolik šanci můžeme dávat, kolikrát můžeme prosit o odpuštění.. Nevím, nikdy jsem necítila to co s ním. Nikdy jsem neměla to co s ním. Nemyslím teď žádné materiální věci. Mluvím o souznění o splynutí o té lásce která mezi námi byla.. Byla? Je? Může ještě být? Nevím co mě tam čeká. Tři věci, které nikdy neodpustí, lež, krádež nevěru.
Porušila jsem tu první. Ze strachu že o něj přijdu.. Že mě takovou chtít nebude. A teď přišla jsem.. Nikdy už to nebude jako dřív.. Nemůže být.. Jen doufám že mě pochopí a třeba jednou odpustí a dá šanci naší lásce.. Otevírám ty dveře.. a doufám že až půjdu zpět.....odpusť
 

Právo na chybu

6. července 2019 v 13:23
Právo na chybu máme každý. Nikdo přece nejsme dokonalý a taky přece chybami se člověk učí. I já jich spoustu udělala a taky za spoustu jich se stydím, a taky spoustu chyb jsem odpustila abych mohla jít dál. A chybovat je lidské a nikdy nevíme jestli právě z té naší chyby se nestane náš odrazový můstek. Moje chyba, nevážít si v prvni řadě sama sebe,kvůli chybám mým i dokonalého skončilo naše manželství. Kdybych byla bez chyby nikdy by asi neodešel, ale byl by šťastný? Byla bych šťastná já? Díky chybám které jsem měla a které nechci už opakovat, jsem nestavěla můj vztah s úžasným. Nechci je opakovat a tak zná moje chyby, a já znám jeho. Alespoň ty které jsem zatím měla možnost poznat. A přesto on je pro mě dokonalý. Se všemi chybami. Díky chybám svých rodičů kterých se na mě nevědomky dopustili jsem se poučila a zastavila tu nenávist a nikdy ji nepustila mezi mě a dokonalého. Díky chybám ve vztahu s božským jsem se naučila být trpělivá a nic neuspěchat a díky chybám kterých se můj úžasný ve svém životě dopustil, teď nejsme spolu. Ale taky díky těm chybám si našeho vztahu vážíme a opečovavame ho a nenecháme ho vyhasnout, skomirat .. A díky těm chybám, až opravdu budeme spolu to bude takove jaké jsem vždycky chtěla. Dokonalé, božské a úžasné. Ještě jich spoustu udělám, ale už nejsem sama. Takže děláme chyby a budeme dělat, jen se z nich snažme poučit a snažme se díky nim posunout a vážit si sám sebe když je překonáme.

Pro tebe - pana úžasného

4. listopadu 2018 v 19:28
Proč pro tebe? Protože si jednou řekl, že pro tebe neumím napsat nic hezkého, protože ty si to zasloužíš a taky proto, že každý z mých osudových mužů tu svoje místo měl, takže i ty, pro mě pan úžasný ho tu máš a zasloužíš si ho víc než oni a protože o tobě vlastně píšu pořád, jenomže ty to to nevíš..znáš jenom ty naše hezké, něžné vášnivé a někdy i zraňující zprávy, které jsou určeny jenom nám, a které pak já, když se to opravdu nahromadí a naskládá a mě to prostě semele vtěsnám do jednoho zápisku tady na blogu... a taky proto, že jsme měli výročí, výročí naší lásky, a taky výročí které se moc nepovedlo, že jsem se rozvedla...i o tom jsem tu psala...a možná že to víš, protože ty víš víc než si myslím a vím, že jsi i tenhle blog našel, i když o tom nemluvíš, a já nechtěla aby si ho četl, protože spousta těch mých pocitů byla opravdu zoufalých a nešťatných a ty jsi mě takovou nepoznal..byla jsem už jinde a jiná...a taky si mě spoustu věcí naučil..naučil si mě být sama sebou, nebát se postavit se tomu kdo mi ubližuje, naučil milovat..milovat někoho kdo miluje mě...a to je ten nejkrásnější pocit...a o mých pocitech to tu je...a taky proto, že jsem ti chtěla trochu komenpzovat ty mé pocity, které teď byli takové rozpolcené..Ale ono je to dobře každý vztah se přece vyvíjí...a očekávání je naprosto zbytečný zločin, který pácháme na druhých i na sobě, a zklamání je následný trest, který zaslouženě vykonáváme.Takže nic jsem neočekávala a spadla do toho...a taky proto, že jsem měla narozeniny, tak trochu kulaté a to mě donutilo se zamyslet nad sebou, nad námi, nad tím co bude, co chci,co chceme a taky proto že jsem najednou viděla sama sebe jinak, tak jak nechci. My oba víme co se stalo a já nad tím pořád přemýšlím až mě prostě napadlo otevřít tyhle stránky a psát. Už dlouhou jsem neměla takovou potřebu jako teď.
Mnohokrát jsem tu psala že život nám bere to čeho si nevážíme a že všechno zlé nás má něčemu naučit. Jako bych na to zapomněla, že každý máme své hranice a že to co pro nás druhý dělá se nesmí stát samozřejmostí. Život je natolik krásný na kolik krásný si ho uděláme.Zkušenosti však nepadají z nebe. Nabíráme je. A ty nejdůležitější vůbec nejbolestněji. Jsem ráda že jsi a že znáš svoji a naši hranici. Nikdy jsem takovou oporu a pochopení nezažila a možná se začala pro mě stávat samozřejmostí, možná že jsem to začala brát jako vykoupení za to že nejsem součástí tebe jak bych chtěla. Nevím, ale ty jsi natolik úžasný že se nebojís mi dát tu stopku. Pár musí fungovat jako koleje. Dvě kolejnice běží při sobě. Ani jedna není důležitější než druhá. A přitom každá má svou cestu. Při sobě jsou proto, že mají stejný směr. Pak je to dokonalý vztah. Ano, neexistují dokonalé kolejnice. Co je činí dokonalými, je souhra. Pak mohou vlak dovést kamkoli.

Pečujme o svou kolejnici. Pečujme o svůj směr. Pečujme o svou sílu a spokojenost. O své zájmy, potřeby, priority. Mysleme na to, co nás těší.
 


Rozvod

11. dubna 2018 v 9:38
Probudila jsem se v pět ráno. Je 3.4.2018. Už dva dny se mi nezdá nic jiného, než jak se rozvádím a zároveň chci začít znovu, a nejde to. Pořád je nějaké ale. Dneska to prostě končí, konečně jsem měla sílu mu ty papíry poslat, podat a uskutečnit to. Strach? Mám hovůbec mít? Lítost? Co bude teď? Ráno zase vyjde slunce, probudím se do dalšího dne, jen s vědomím že to skončilo. Bylo to tak jak mělo být, tak jak jsme dopustili, aby to bylo. Oba jsme poražení, jen každý na tom máme ten svůj podíl viny.

Konec ?

11. dubna 2018 v 9:36
Myslím, že nadešel čas kdy píšu poslední článek mého blogu. Blogu, který byl pro mě velkou úlevou v mých horších časech. Je předvečer mého rozvodu 2.4.2018. Rozvodu s dokonalým. Pocity? Můžou být vůbec nějaký, mám já vůbec nějaký? Nevím, je mi zvláštně, mám strach a přitom není z čeho.. Jsem přece šťastná, nejsem sama, mám někoho kdo mě opravdu miluje, a přesto mi je divně. Divně, jako když se probudíte po hodně blbý opici, a přemýšlíte co se vlastně stalo...Co napsat na konec? Jsou věci které přijdou, stanou se a my je nedokážeme zastavit, musíme se s nimi poprat, přijmout je a snažit se je pochopit. Jestli odpustit je na každém z nás.


Ta druhá

25. února 2018 v 13:54
Dneska je první výročí naší lásky. Pro mě osudové, neskutečně krásné a přesto tak bolestivé. Vždycky je všechno jinak než chceme, než si myslíme, než očekáváme. I já jsem jiná. Měla bych být už na tyhle chvíle zvyklá a být na ně připravená. Ale je to vůbec možné? Nevím, ale vím že já připravená nejsem. Brečím tu nad tou nádhernou kytkou, kytkou k výročí, našemu výročí. Měl to být náš den. A přesto není. A já si říkám přijel, nezapomněl.. A vím že ty další roky budou stejné, nejde to změnit.. Nemám na to sílu a nechci ji mít. Vím jaké to je.. Byla jsem na obou stranách té barikády a bojovala jsem o dokonalého, a prohrála jsem,ačkoliv jsem měla ty největší zbraně na své straně.. Teď je nemám.. A nechci se proti nim stavět.. Vím že bych to nevyhrála.. Jednou mi někdo řekl že moje osudové číslo je dvojka.. Teď už vím proč.. Vždycky budu ta druhá, ta co čeká, věří a doufá...

Žít si svůj život

5. února 2018 v 21:33
Žít si svůj život, nic jiného jsem si poslední dva roky nepřála.. Teď ho žiju ale je to ten život? Pořád jsme s něčím nespokojený. Každý den si říkám, buď spokojená s tím co máš.. Máš práci, jsi zdravá, máš dvě úžasný holky, máš svého pana úžasného se kterým tvoříte Jin a Jang. Co to je? Dvě spojené části jednoho celku. Na povrchní pohled nemají nic společného a není na nich nic zajímavého. Spojí-li se však, vytvoří dokonalý kruh. Něco nádherného. Mezi temnotu a světlo nic nevstoupí. Tak je to silné spojení. Jeden kruh. Patří k sobě a zapadají do sebe...
Odpověď na to, co v životě opravdu ze všeho nejvíc chceme, není v ničem kolem nás. Je pouze v nás. Přemýšlejme, co nás naplňuje, věnujme se tomu co nejvíce.Život je nejúspěšnější obchodník. Nutí nás platit vysokou cenu, ale my mu s odstupem času dokážeme poděkovat i za ty největší rány - zjistíme totiž, že když jsme je překonali, ocitli jsme se na úplně jiném místě, odkud je mnohem moudřejší rozhled.

Sakra,sakra,sakra

5. února 2018 v 20:11
Sakra co se to se mnou děje si říkám po tomhle divným víkendu.. Sakra co to bylo za víkend, sakra vzpamatuj se a sakra seber se zase... Tak tohle přesně cítím ...plná naději a očekávaní že snad bych mohla strávit víc času s úžasným a zatím... Sakra se mi to nějak pokazilo... Cítím se zbytečná, píšu si se svými ex...řeším jejich problémy na to já jsem fakt dobrá.. A říkám si sakra a co já.... Tohle je úžasný vztah.. Sakra kde je to souznění našich duší...a pak to přijde každý to známe...a najednou je sakra všechno jinak... Já trochu uražená, on nechápající , uráží se taky.. Vysvětlíme si to a přesto je to divný.. Nic není jak má být.. . A mě to sebere jako vždycky.. Jen teď nějak víc... Sakra vždyť si věděla do čeho jdeš.. Ale věděla jsem to vůbec, mohla jsem to sakra vůbec vědět.. Sakra může se člověk na tyhle věci připravit.. Sakra věděl to vůbec on..počítal s něčím takovým...Sakra nic ti neslíbil... Sakra proč brečís a trápís se..sakra proč si myslíš že to cítí a že se otevřou ty dveře a bude tam...vím proč.. Protože jsi sakra pitoma a naivní...sakra....

Všechno nebo nic

21. prosince 2017 v 8:23
Advent, druhý adventní věnec, druhé vánoce, kdy budu sama, pokaždý je to jiný, i já jsem jiná....žiju teď jiný život, aspoň doufám.. ušla jsem kus cesty, spoustu věcí změnila, změnila jsem svůj život,a taky spoustu věcí mě ještě čeká, ..mám svého pana úžasného- a on opravdu úžasný je, změnil mě, ovlivnil mě, ukázal mi jiný život... udělal mě šťastnou, opravdu ho miluju, a díky němu jsem si uvědomila, že slovo miluju tě není jen osm písmen,které můžeme napsat kdykoliv se nám líbí, říct komukoliv, že miluju tě můžeme říkat každý den, ale důležitý je, jaký mu svými činy dáme význam....ale nebyla bych to já, a to by nebyl život, aby tam nebylo nějaké ALE...i můj vztah s úžasným ho má...je to ALE, které jsem si na počátku naší cesty myslela, že zvládnu, a které mi připadalo, jako nic, po těch všech překážkách co jsem zažila a viděla...jenže na začátku člověk vidí vždycky všechno těmi růžovými brýlemi a nepřemýšlí nad tím, že by to taky mohlo být těžší než vypadá, a je to asi dobře...máme poslouchat přece srdce...moje ALE je, že nemůžu být s mým panem úžasným tak jak bych chtěla, tak jak bych možná i někdy potřebovala....jsou tu prostě hranice, hranice které jsme stanovili,které on stanovil, něco se musí dokončit, uzavřít, abychom mohli začít ten svůj nový život...je to správný? je správny mít hranice, je správných chtít všechno nebo nic...dokonce už jsem začala i pochybovat, pochybovat co je správný, jestli to, chtít všechno a spálit mosty, nechat za sebou spoušť a jít a nekoukat na to co, za sebou necháváme, nebo mít stanové ty hranice a odejít s čistým štítem...vyrovnáním...ano, je to určitě chválihodný čin, ale co ten druhý, co je v té čekárně na ty krásné chvíle, na to objetí, co je sám a připadá si sám, ikdyž vlastně není sám, nemá proč se tak cítit....a nebyla bych to já, aby se mi to všechno ještě víc nezkomplikovalo, takže nejen, že jsem začala pochybovat sama nad sebou, nad tím, jestli jsem dost silná to všechno vydržet, tak se mi začala vracet minulost...minulost v podobě božského..božského, které jsem už zařadila mezi ty, co ten svůj úkol v mém životě splnili..... nevím, možná na něj jenom dopadla samota, možná se mu opravdu stýská... ale já už jsem jiná a chci jiný život s někým koho opravdu miluju, a kdo opravdu miluje mě, a to on není, já se nechci vracet....tak jo, je to prostě zase jenom zkouška...zkouška mě, nebo zkouška našeho vztahu..toho jak jsem silná? co všechno mi ještě život hodlá naložit..tak když se postavím na nohy, a smířím se s odchodem dokonalého, přijde božský, jo vím, díky němu jsem neodstřihla dokonalého a můžu se podívat jak jemu tak holkám do očí...fajn, pak přijde pár známostí, co mě mají posouvat k té mojí největší a nejsilnější lásce, o které jsem snila, a ona je přesně taková jakou jsem vždycky chtěla, opravdová, vášnivá, milující, chtěná, opětovaná...ale té dostanu jenom trochu, asi abych se ji nepřejedla, abych si ji pořád vážila, protože ona vlastně láska křehká je...ale proč, vždyť já už přece vím co chci, vím co nechci...dokonce jsem se vrátila i do stacionáře..ne jako poražený, možná jako trochu pochybující, a tak jsem si musela prostě připomenout, ty horší chvíle, ty které jsem tam viděla, ty které jsem tam sama zažila...bylo to takové předvánoční setkání a pro mě hodně silný a hodně emotivní...ten druhý nezávislý pohled, to je to co jsem potřebovala, vidět sebe z té jiné, neovlivněné strany...takže zase jsem si pobrečela, zase jsem se zasmála, zase jsem slyšela, já ti rozumím, i já ti nerozumím, máš všechno co jsi chtěla...tak proč jsi kurva zase tady...proč? protože láska prostě bolí, protože moje láska svazuje a chce všechno nebo nic...protože jsem začala mít strach, strach z toho, že pak už nebudu mít sílu, protože to nejhorší teprve přijde..to já přece vím, byla jsem na obou stranách...budu mít za pár let sílu, co mám teď, co ten promrhaný čas ?..co ty chvíle kdy můžeme být spolu a nejsme..co bude pak....budu o pár let starší, on bude starší, ale co když pak nebudeme mít sílu a náš vztah zůstane u toho vidět se dvakrát do týdne, strávit spolu nádhernou dovolenou, pár víkendů...co když přijde něco horšího a my na to nebudeme mít sílu a nezbyde nám než žít ten život který žijeme ted, co když nám takový život bude vyhovovovat...co pak..co bude potom...nemám přece právo mu mluvit do života, nemám právo po něm chtít něco na co ani já ted nejsem připravená, ale přesto vím, že právě teď na to sílu mám....kde jsou naše hranice...stanovili jsem si vůbec nějaké....je správné chtít všechno nebo nic...

Čas

23. července 2017 v 22:34
Čas hrál a hraje v mém posledním rok a půl života důležitou roli. Když jsem založila tenhle blog, bylo to proto, že jsem musela ze sebe dostat všechny svoje pocity, který se ve mě nahromadily, a já se s nimi v tu chvíli neuměla jinak vyrovnat. Těšila jsem se na to, až se z toho vypíšu. Čas mě naučil odpouštět, být trpělivá, a čas mi ukázal kdo má a nemá v mém životě cenu. Časem jsem sebrala sílu a sepsala ty zatracený papíry, poslala je dokonalému, dokonce už mám za sebou první stání u soudu. Čeká mě už jen rozvod. I on časem poznal, že nic není tak jak si představoval a že přišel o víc než si myslel. Ale už je pozdě, a čas nejde vrátit a já bych už neměnila nic a nikdy bych se už zpátky nevrátila.
Jsem šťastná, poznala jsem svého pana úžasného..ano, po dokonalým a božským přišel někdo, kdo je úplně jiný a má mě rád takovou jaká jsem..nemusím být dokonalá, ani božská prostě jsem to já...nechci promarnit ani chvíli toho času, který můžu trávit s ním...čas, je to co jsem potřebovala k tomu, abych to všechno pochopila, a abych ho mohla pustit k sobě,přesně tak jak mi to řekla kartářka.....čas mi ukázal pravou tvář dokonalého, když jsem ho viděla sedět naproti sobě, v jednací síni, která je při mé práci místem úplně běžným, jsem najednou seděla já, já jako matka, která chce práva pro svoje dítě, jo byli jsem dohodnuti, takže nic dramtického, i to čas vyřešil za nás, a my to pochopili, a já jsem teď někdo uplně jiný, nejsem už ani ta zoufalá Laura, co založila tenhle blog...jsem šťastná, zamilovaná, sebevědomá, a i když nemám dostatek prostředků na to, abych mohla žít bezstarostný život, přesto ho žiju, už se nemusím nikomu omlouvat, nikomu přizpůsobovat, jsem to já..jo, promítl se mi tam kus mého života, to asi každé z nás, která se někdy v téhle situaci ocitla, někdy veselého a někdy smutného, viděla jsem najednou svého dokonalého úplně jinak, schovával se za masku sebevědomého frajera, a já se styděla za to, že jsem kvůli němu snědla tolik antidepresiv, vypila tolik alkoholu, balancovala nad prospastí života a smrti...to všechno jsem musela odžít, abych došla až sem...ten zbývající čas už chci prožít jenom se svým úžasným...nechci už ani minutu svého času věnovat tomu trápení se nad tím, co bylo a nebylo špatně...bylo všechno tak jak mělo být...mám dvě úžasný holky, svého úžasného, a dostatek času si to ještě všechno užít....
Přijdou ještě smutný chvíle, to vím, to život i čas přináší, ale já na ně nebudu sama, a za to jsem tomu odžitému času ať už byl smutný nebo veselý vděčná...

Kam dál